V. Šunková

Nevím, co mám dělat. Všechno na mě padá. Celý svět se mi zhroutil od toho incidentu s Vor. Ubíhá den po dni a stále žádná změna. Chvílemi mi připadá, jakobych o svou sestřičku přišel. Pořád jenom sedí a kouká do nikam. Sedávám u ní celé hodiny a vyprávím jí každičký detail toho, co dělám, když nejsem u ní. Občas ji objímám a držím za ruce. Ale i toho pomalu nechávám. Pokaždé, když se dotknu její kůže, začne se třást, naskočí jí husí kůže a vytřeští oči.  Přestože se moc snažím, vždy po několika hodinách mi dojde energie a opouštím ji.

Celé dny jen tak bloudím po domě. Nějak nemám co dělat. Strýc nás nechal na pokoji. Už tolik nepije, ale čím dál víc se stýká s těmi podivíny. Už si je nevodí domů. Setkává se s nimi někde venku. Už mě ty jeho čachry ani nezajímají. Jenom se starám o Vor.

Zjišťuju, že mě baví vařit. I když, vaření se tomu říkat nedá. Prostě splácám dohromady to, co doma najdu. Překvapivě to chutná docela dobře. Zvykl jsem si krást vyhozené noviny sousedům naproti a vytrhávat z nich recepty. Všechny si je schovávám a sním o tom, že jednou budu moct něco takového uvařit. Takhle ale patlám jenom kaši nebo polívku. Vorimu se mi tak jednou, maximálně dvakrát podaří vytáhnout z pokoje a usadit ke stolu. Když před ni postavím jídlo, sama se dokáže najíst. Stejně tak, když ji odvedu do koupelny, umyje se. Ale sama od sebe neudělá nic.

Taky ji chodím kontrolovat. Čím dál častěji při svém bloumání myslím na sebevraždu. Chvíli na její, chvíli na svoji. Přemýšlím, jestli by to bolelo a jak by se to dotklo okolí. Dochází mi ale, že to nemůžu udělat už jenom kvůli ní. Kvůli té malé šanci, že se z toho jednou dostane. Pak mě ale napadá, že ona by takové zábrany nemusela mít. Zrychlím proto krok a nenápadně nakouknu do pokoje. Uleví se mi, když ji vidím v pořádku, zároveň je mi ale líto, že se nic nezměnilo. Všechny pořádné nože, nůžky a provázky jsem už dávno schoval do jedné ze skříněk. Ty taky pravidelně kontroluju.

Občas ještě kreslím. Našel jsem kousek tužky a využívám každého volného místečka v novinách. Kreslím kytičky, hrnky, občas i zvířata. Hlavně ale jídlo a lidi. Přenáším na papír všechny ty dobroty, které bych chtěl uvařit. Zachycuji okamžiky, které si pamatuju. Smějící se Vorima. Plačící maminka. Rozzuřený strýček.

Nevím, jak se to stalo, ale nějak uběhly dva roky. Je 5. Září a mě dochází, že zítra máme narozeniny. Jedenáct. Nepřijde mi to nijak významné. Přesto prosím strýčka o příspěvek na slavnostní oběd – pizzu. Taky přemýšlím, co dát Vor jako dárek. Nic mě ale nenapadá. Sedím na zemi na zahradě a přemýšlím. Hlavou mi běží všechny ty roky, co mi byla Vor jedinou blízkou osobou. Dokonce si vzpomínám na naše první kouzlo. Je to zvláštní, ale je to moje první vzpomínka. Byly mi čtyři. Jasné, barevné a zřetelné obrazy se střídají s týdny, které mám zamlžené. Docházím k závěru, že náš život stojí za prd. Cítím se mizerně a děsně sám. Přesouvám se tedy k Vor do pokoje, objímám ji a celou noc zůstávám s ní.

Ráno se mi ani nechtějí otevírat oči. Vím že to bude další mizerný den. Nakonec se ale ukecám a vstávám. Musím připravit jídlo. Vorima ještě spí. Vypadá tak nevinně. Nedotčeně. Přesně jako předtím. Musím se pousmát a představuju si, jak jí její dlouhé vlasy spadají na obličej. Ještě chvíli se kochám tím pohledem, než se otáčím a mířím do kuchyně.

K mému velkému překvapení leží na stole peníze. Tak akorát na pizzu. V ten okamžik ve mně zahoří i jakási náklonnost ke strýci. Dnes ale není doma. Vybíhám z domu k místní budce a zvedám sluchátko. Nijak nad tím nepřemýšlím a objednávám první pizzu v nabídce – šunkovou. Prý ji dovezou kolem poledne. Fajn, to bude akorát čas na oběd.

Vracím se domů a dokonce mám chuť si broukat. Sám se divím, čím to je. Probudím Vor a dostrkám ji do koupelny. Zatímco je uvnitř, trochu v pokoji uklidím. Přece jenom, máme narozeniny. Další volnou chvíli si krátím pročítáním nového receptu. Jde mi to pomalu a musím si to číst nahlas. Moc toho neumíme. Vždycky nás učili doma. Nejprve teta Tomislava, později i strýc, než jsme se tedy přestěhovali do té barabizny. Stačí to ale jenom k tomu, abych si dokázal přečíst text. I tak některým slovům nerozumím. S psaním je to horší. Rozhodně ale umím psát líp než Vor. Jí to nikdy moc nešlo. Neumím to rychle, ale co potřebuju, dokážu napsat na papír.

Konečně je poledne a s ním i ona pizza. V rychlosti jsem zaplatil tomu chlápkovi, co ji přivezl a naaranžoval ji doprostřed vydrhnutého stolu. Přejdu do pokoje, vytáhnu Vor na nohy a odvedu ji za ruku ke stolu. Asi jsem čekal nějakou reakci, jakoukoli. Když se ale nic nedostaví, jen ji zklamaně usadím ke stolu a naservíruji před ni nakrájenou pizzu. Pomalu a automaticky ji do sebe souká. Jen co všechno sní, vstane a odporoučí se zpátky do pokoje.

Zůstanu za ní zírat. Nevím proč, ale dneska mi to ani nevadí. Sedím u prázdného stolu a hledím na prázdnou krabici od pizzy. Z tichého snění mě vytrhne až podivný zvuk. Nemám páru co to je ale hned vyskočím na nohy a rozhlížím se po jeho původci. A opravdu, po chvíli nalézám malou sovu. Ano sovu! Sedí za oknem a zobákem klepe do jedné z posledních tabulek skla. Fascinovaně k ní přejdu a okno otevřu. Tiše zahouká, zamává křídly a odletí. I za ní jen tak čumím. Dneska vlastně pořád jenom na něco zůstávám koukat. Už se otáčím, že se vrátím zpátky, když mi padne pohled na něco za oknem. Obálka. Zvědavě se pro ni natahuju.

Pan Roiben I. Ely a slečna Kaye V. Ely

Domek číslo 7

Lower Largo

Skotsko

Tak to stojí na obálce. Nijak se nad tím nepozastavuju a co nejrychleji ji otvírám. „Vážená slečno, vážený pane,
s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.“ Chvíli mi trvá, než tomu dokážu uvěřit. V rychlosti si celý dopis několikrát pročítám. Je mi jedno, že některá slova nedávají smysl. Srdce mi buší jako splašené. Neodolám tomu pocitu a musím se smát. Vrážím do pokoje. Je mi jedno že se Vor tváří jako vždycky. Tohle je její sen. Podávám jí dopis. Ani se pro něj nenatáhne. S povzdechem ho tedy začínám pomalu předčítat. Teprve teď o něj začíná jevit zájem. Vkládám papír do její natažené ruky. Pomalu to pročítá. Skoro vidím, jak jí to v hlavě šrotuje. A hned na to se jí na tváři objeví úsměv. Opravdický, trochu ztuhlý ale pořád úsměv! Začínám se smát nahlas. Nejdřív ji jenom pohladím po rameni, ale pak ji musím obejmout. „Konečně,“vydechne a já na ni, jako už po tolikáte dneska, zůstávám zírat. První slovo po tak dlouhé době. „Vor, má malá Vorimo! Konečně vypadnem, ještě sice rok, ale máme se na co těšit. Bude to super.“ Vidím, jak jí to dochází, jak se mi povedlo nakazit ji svou radostí. Pak ale její úsměv mizí. Nechápu to. „Kay, copak? Copak je?“Znovu ji objímám. „Peníze.“ To jediné chraplavé slovo z ní vypadne neskutečně smutně. Vidím na ní, že nemá daleko k pláči. Ale ani jednu slzičku nepustí. Přitisknu ji k sobě a začnu se s ní houpat. „To se vyřeší, to se vyřeší…“opakuju jako nějakou mantru a pokouším se ji utěšit. V hlavě mi to mezitím šrotuje, ale teď nemůžu nic dělat. Jenom tam sedím se svou malou sestřičkou a modlím se, aby to fungovalo.