"Malý" problém

Ten čas tak letí...Ani si nepamatuju, kdy se tak rychle rozběhl. Co pamatuju, vždycky se táhnul a každá minuta trvala přinejmenším hodinu. Teď je to ale jinak. Všechno je jinak. Od toho dne, kdy přišel dopis. Kde vlastně skončil ten kousek papíru? Asi ho má Vor. Z ruky ho pustila jen jednou a to tehdy, když jsem jej šel ukázat strýci. Ten tomu taky nejprve nevěřil, pak se ale se zamračným výrazem vytratil těžko říct kam. Přemýšlel jsem nad jeho reakcí, nic jsem ale nevydumal.
Po objevení onoho "malého" problému s penězi se Vor zase odtrhla od reality a vrátila se do svého světa, kam nepouští ani mě. Nevím, co s ní. Nemluví, jen si tak sedí. Ano, čtete správně. Už se dokáže sama posadit. Jediný pokrok po takové době. Sedával jsem u ní, objímal ji a vyprávěl jí, jak to bude na hradě krásné a že to spolu zvládneme. Samozřejmě bez odezvy či nějakého účinku. Člověk si časem zvykne. Celou dobu mi to šrotovalo v hlavě. Jak to máme udělat? Kde sehnat dostatek peněz? A jak se dostat do Londýna?
Ať jsem si lámal hlavu sebevíc, odpovědi jsem nenacházel.

Pak se to stalo. Právě jsem odcházel od Vorimy dolů do kuchyně, protože byl nejvyšší čas začít něco kuchtit na oběd. Něco bylo jinak. Pár vteřin mi nedocházelo, co to je za pravidelný zvuk, který mě pronásleduje. Až pak mi došlo, že Vor vstala a plouží se za mnou. To její kroky, její dech byly tím přízrakem, který se táhnul se mnou. Musel jsem se usmát. Pro jistotu jsem však mlčel. Kdo ví, co se jí honí v hlavě, nerad bych ji vyděsil. Začala mi tak pomáhat s vařením. Pořád jsem na ni po očku pokukoval, jestli je v pořádku, jestli třeba neomdlívá ale moje obavy byly asi přehnané.
Zrovna jsem krájel brambory, když mě to trklo. Jasně, už vím kde sehnat peníze. Nebude to moc ale snad to vyjde. Vor jsem prozatím nic neříkal, co kdyby to nevyšlo. Nechtěl jsem, aby se dočkala dalšího zklamání.
Začal jsem pracovat. Umýval jsem auta sousedům - samozřejmě těch mimo naší ulici, sem tam jsem pomohl s něčím na zahradě, dělal poslíčka. Spoustu jednoduchých věcí, které mohlo klidně vykonávat dítě. Ale to hlavní bylo, že jsem tak získával peníze. Nebylo jich moc ale postupně přibývaly.
V zápalu práce a nadšení, že konečně můžu něco dělat, jsem nějak pozapomněl na Vor. Vím, že je to neodpustitelné. Nechával jsem ji čím dál tím víc samotnou. Zastavil se doma vždycky jenom na jídlo a na noc. Nenapadlo mě, že si toho všimne.

Zrovna dneska jsem měl už od rána dobrou náladu. I když venku pršelo. Měl jsem na dnešek přislíbenou prácičku u jedné starší paní, která potřebovala pomoct s nákupy. Hned po snídani jsem k ní vyrazil a vydělal si o pár drobných víc, než obvykle, což mou náladu pozvedlo ještě výš. Promoklý jsem se vrátil domů a nachystal oběd. Strýce jsem už pár dní neviděl, tak jsem alepsoň vyskočil nahoru pro Vor. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ji nenašel na jejím obvyklém místě. V ten okamžik by se ve mě krve nedořezal. Hlavou mi prolítly desítky hrůzostrašných scénářů. Vloupal se sem soused a odvedl ji. Našla nože, které jsem pořád pečlivě schovával a zranila se. Strýc ji prodal kvůli chlastu. Úplně živě jsem viděl její zkrvavené a zmlácené tělo pohozené v nedalekém lese. "Vorimo!" Vykřiknul jsem hlasitě a když se neozvalo ani pípnutí, vystřelil jsem z pokoje. Rozrazil jsem těch pár dveří, které náš domek vlastní a všude jsem našel jen prázdno a ticho. Ani ta pitomá ozvěna mi neodpovídala. Začala se mě zmocňovat hysterie. Kdo mi vzal mou malou sestřičku?! Vyběhl jsem ven na dvorek  začal hledat i tam. Déšť, který mi před chvílí skýtal krásné osvěžení, mi nyní připomínal malé střepy, které se zabodávají do mé kůže a trestají mě tak za to, že jsem nechal Vorimu samotnou.

V keři za mnou se ozvalo zašustění. Prudce jsem se otočil na neexistujícím podpatku v očekávání, že spatřím velkou nestvůru, jak požírá Vor a už jsem uvažoval, čím bych ji tak mohl propíchnout. Nemáte nejmenší tušení, jak se mi ulevilo, když zpod keře vylezla moje sestra. Úlevu hned vystřídalo překvapení. Proč je tady venku? Na můj výraz odpoví jen pokrčením ramen a mě nezbývá než přikývnout.
Nejvyšší čas jí to říct. Zvedám skoro plný měšec a spokojeně se uculím, když v něm zacinkají mince.
"Kde?" Vydá ze sebe další slovo po tak dlouhé době. Usměju se a prozradím jí, jak si přivydělávám. To, že je to stále žalostně málo nemá cenu vyslovovat."Isi," zachraptí, "proč si mi nic neřekl? Jsem ti mohla pomoct." Nestačím zírat. Dlouhá věta z ní vylezla jako z vězení, jako s pout. Mám pocit, že v ten okamžik zase vysvitlo na nás dva slunce. Ovšemže stále beznadějně prší, ale když mě Vor vezme za ruku a táhne do ulic, je mi ještě veseleji než ráno.

6. Prosím, ať to stačí...

Mnoho dní už uběhlo od té chvilky procitnutí. Už zase nemluvím. Zajímalo by mě, kdy mě to už přestane bavit, ale ten okamžik nepřichází. Kde je ten dopis? Má ho Is nebo snad strýc? Nevím, nic nevím. Vzpomínám si, že jsem ho zmačkala do malé kuličky. Stále nepřestávám věřit v to, že odsud vypadneme. Že konečně budeme mít možnost žít. Musím si stále opakovat, že naděje umírá poslední, přece se náš život někdy musí obrátit k lepšímu. To přece nejde, aby si jedenáctileté děti vytrpěly utrpení dalších milionů lidí. Míru pro utrpení jednoho člověka už jsme překročili, dokonce dvojnásob, jednou to přece musí skončit.

Tyhle myšlenky mi neustále šrotují v hlavě a já je neumím zastavit. Ani Is, který mě neustále konejší, stále mě přesvědčuje, že peníze budem mít. Že je nějak získáme. Chtěla bych mu věřit, ale jde to těžko. Jak bychom mohli získat takové množství, když strýc nemá ani na to, aby nám nepršelo na hlavu.

Cítím, že se něco děje. Is se mnou netráví tolik času jako předtím. Pořád je pryč a já se sama se sebou musím vyrovnat bez jeho pomoci. Připadá mi to jako nemožné. Přesto by se nějaký pokrok dal vypozorovat. Už přece neležím celé dny, už sedím a třeba někdy pomáhám s vařením. I strýce už jsem párkrát viděla. Už nejsem jen ta zalezlá, zamlká holka z prostého pokoje. Změnila jsem se. Jsem holka zamlklá a starý rozpadající se pokoj obýváme pořád, ale už někdy vstrčím čumák ven. Dokonce jsem vylezla na chvilku na dvorek. Svítilo zrovna sluníčko a jeho paprsky mě lechtaly na tvářích. Ten kdysi známý pocit byl příjemný a dokonce mě potěšil.
Stále nevím, co Is dělá. Jsem doma pořád sama. Strýc lítá kdo ví kde. Ty jeho partičky už doma nevede. Ale strýc mě nezajímá. Chci vědět, kde je Is. Proč mě nechává samotnou doma? Proč mi neříká, kam jde?

Znovu sedím na zahradě, schovaná ve křoví před zraky všech. Prší. Na ten sousední dům se nemůžu ani podívat. Najednou slyším kroky. Přikrčím se ještě více a jsem pro okolí ještě více neviditelná. Ale...ty kroky se mi zdají povědomé. Trošku nakouknu a...ano je to Is. Rychle vyběhnu zpoza keře. Kouká na mě nechápavě. Nevěděl, že už chodím ven. Jen pokrčím rameny, ale na tváři se mi nepohne jediný sval. Co dělat? Kouknu na něj s otázkou v očích a on přikývne. Je to skvělý bratr. Zacinká mi skoro plným váčkem před očima. Pochopím, o co se jedná. „Kde?“ Další slovo po delší době, opět ten divný škrábavý pocit v krku, ale on se jen usměje. „Myju auta, chodníky, lidem boty, my se tam musíme dostat.“ Pousměju se a vrhnu se mu kolem krku. „Isi,“ zachraptím „proč si mi nic neřekl? Jsem ti mohla pomoct.“ Já mluvím? Tak zvláštní slyšet svůj hlas ve větách. „Musí nám to stačit, pojď, jdem pokračovat,“ vezmu ho za ruku a táhnu zpět na ulici. Ani nevnímám onen prokletý dům. Nic mě nezastaví, před odjezdem na vytoužené místo. Ani dvanáctihodinové úmorné vedro, ve kterém drhneme auta.

V. Šunková

Nevím, co mám dělat. Všechno na mě padá. Celý svět se mi zhroutil od toho incidentu s Vor. Ubíhá den po dni a stále žádná změna. Chvílemi mi připadá, jakobych o svou sestřičku přišel. Pořád jenom sedí a kouká do nikam. Sedávám u ní celé hodiny a vyprávím jí každičký detail toho, co dělám, když nejsem u ní. Občas ji objímám a držím za ruce. Ale i toho pomalu nechávám. Pokaždé, když se dotknu její kůže, začne se třást, naskočí jí husí kůže a vytřeští oči.  Přestože se moc snažím, vždy po několika hodinách mi dojde energie a opouštím ji.

Celé dny jen tak bloudím po domě. Nějak nemám co dělat. Strýc nás nechal na pokoji. Už tolik nepije, ale čím dál víc se stýká s těmi podivíny. Už si je nevodí domů. Setkává se s nimi někde venku. Už mě ty jeho čachry ani nezajímají. Jenom se starám o Vor.

Zjišťuju, že mě baví vařit. I když, vaření se tomu říkat nedá. Prostě splácám dohromady to, co doma najdu. Překvapivě to chutná docela dobře. Zvykl jsem si krást vyhozené noviny sousedům naproti a vytrhávat z nich recepty. Všechny si je schovávám a sním o tom, že jednou budu moct něco takového uvařit. Takhle ale patlám jenom kaši nebo polívku. Vorimu se mi tak jednou, maximálně dvakrát podaří vytáhnout z pokoje a usadit ke stolu. Když před ni postavím jídlo, sama se dokáže najíst. Stejně tak, když ji odvedu do koupelny, umyje se. Ale sama od sebe neudělá nic.

Taky ji chodím kontrolovat. Čím dál častěji při svém bloumání myslím na sebevraždu. Chvíli na její, chvíli na svoji. Přemýšlím, jestli by to bolelo a jak by se to dotklo okolí. Dochází mi ale, že to nemůžu udělat už jenom kvůli ní. Kvůli té malé šanci, že se z toho jednou dostane. Pak mě ale napadá, že ona by takové zábrany nemusela mít. Zrychlím proto krok a nenápadně nakouknu do pokoje. Uleví se mi, když ji vidím v pořádku, zároveň je mi ale líto, že se nic nezměnilo. Všechny pořádné nože, nůžky a provázky jsem už dávno schoval do jedné ze skříněk. Ty taky pravidelně kontroluju.

Občas ještě kreslím. Našel jsem kousek tužky a využívám každého volného místečka v novinách. Kreslím kytičky, hrnky, občas i zvířata. Hlavně ale jídlo a lidi. Přenáším na papír všechny ty dobroty, které bych chtěl uvařit. Zachycuji okamžiky, které si pamatuju. Smějící se Vorima. Plačící maminka. Rozzuřený strýček.

Nevím, jak se to stalo, ale nějak uběhly dva roky. Je 5. Září a mě dochází, že zítra máme narozeniny. Jedenáct. Nepřijde mi to nijak významné. Přesto prosím strýčka o příspěvek na slavnostní oběd – pizzu. Taky přemýšlím, co dát Vor jako dárek. Nic mě ale nenapadá. Sedím na zemi na zahradě a přemýšlím. Hlavou mi běží všechny ty roky, co mi byla Vor jedinou blízkou osobou. Dokonce si vzpomínám na naše první kouzlo. Je to zvláštní, ale je to moje první vzpomínka. Byly mi čtyři. Jasné, barevné a zřetelné obrazy se střídají s týdny, které mám zamlžené. Docházím k závěru, že náš život stojí za prd. Cítím se mizerně a děsně sám. Přesouvám se tedy k Vor do pokoje, objímám ji a celou noc zůstávám s ní.

Ráno se mi ani nechtějí otevírat oči. Vím že to bude další mizerný den. Nakonec se ale ukecám a vstávám. Musím připravit jídlo. Vorima ještě spí. Vypadá tak nevinně. Nedotčeně. Přesně jako předtím. Musím se pousmát a představuju si, jak jí její dlouhé vlasy spadají na obličej. Ještě chvíli se kochám tím pohledem, než se otáčím a mířím do kuchyně.

K mému velkému překvapení leží na stole peníze. Tak akorát na pizzu. V ten okamžik ve mně zahoří i jakási náklonnost ke strýci. Dnes ale není doma. Vybíhám z domu k místní budce a zvedám sluchátko. Nijak nad tím nepřemýšlím a objednávám první pizzu v nabídce – šunkovou. Prý ji dovezou kolem poledne. Fajn, to bude akorát čas na oběd.

Vracím se domů a dokonce mám chuť si broukat. Sám se divím, čím to je. Probudím Vor a dostrkám ji do koupelny. Zatímco je uvnitř, trochu v pokoji uklidím. Přece jenom, máme narozeniny. Další volnou chvíli si krátím pročítáním nového receptu. Jde mi to pomalu a musím si to číst nahlas. Moc toho neumíme. Vždycky nás učili doma. Nejprve teta Tomislava, později i strýc, než jsme se tedy přestěhovali do té barabizny. Stačí to ale jenom k tomu, abych si dokázal přečíst text. I tak některým slovům nerozumím. S psaním je to horší. Rozhodně ale umím psát líp než Vor. Jí to nikdy moc nešlo. Neumím to rychle, ale co potřebuju, dokážu napsat na papír.

Konečně je poledne a s ním i ona pizza. V rychlosti jsem zaplatil tomu chlápkovi, co ji přivezl a naaranžoval ji doprostřed vydrhnutého stolu. Přejdu do pokoje, vytáhnu Vor na nohy a odvedu ji za ruku ke stolu. Asi jsem čekal nějakou reakci, jakoukoli. Když se ale nic nedostaví, jen ji zklamaně usadím ke stolu a naservíruji před ni nakrájenou pizzu. Pomalu a automaticky ji do sebe souká. Jen co všechno sní, vstane a odporoučí se zpátky do pokoje.

Zůstanu za ní zírat. Nevím proč, ale dneska mi to ani nevadí. Sedím u prázdného stolu a hledím na prázdnou krabici od pizzy. Z tichého snění mě vytrhne až podivný zvuk. Nemám páru co to je ale hned vyskočím na nohy a rozhlížím se po jeho původci. A opravdu, po chvíli nalézám malou sovu. Ano sovu! Sedí za oknem a zobákem klepe do jedné z posledních tabulek skla. Fascinovaně k ní přejdu a okno otevřu. Tiše zahouká, zamává křídly a odletí. I za ní jen tak čumím. Dneska vlastně pořád jenom na něco zůstávám koukat. Už se otáčím, že se vrátím zpátky, když mi padne pohled na něco za oknem. Obálka. Zvědavě se pro ni natahuju.

Pan Roiben I. Ely a slečna Kaye V. Ely

Domek číslo 7

Lower Largo

Skotsko

Tak to stojí na obálce. Nijak se nad tím nepozastavuju a co nejrychleji ji otvírám. „Vážená slečno, vážený pane,
s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.“ Chvíli mi trvá, než tomu dokážu uvěřit. V rychlosti si celý dopis několikrát pročítám. Je mi jedno, že některá slova nedávají smysl. Srdce mi buší jako splašené. Neodolám tomu pocitu a musím se smát. Vrážím do pokoje. Je mi jedno že se Vor tváří jako vždycky. Tohle je její sen. Podávám jí dopis. Ani se pro něj nenatáhne. S povzdechem ho tedy začínám pomalu předčítat. Teprve teď o něj začíná jevit zájem. Vkládám papír do její natažené ruky. Pomalu to pročítá. Skoro vidím, jak jí to v hlavě šrotuje. A hned na to se jí na tváři objeví úsměv. Opravdický, trochu ztuhlý ale pořád úsměv! Začínám se smát nahlas. Nejdřív ji jenom pohladím po rameni, ale pak ji musím obejmout. „Konečně,“vydechne a já na ni, jako už po tolikáte dneska, zůstávám zírat. První slovo po tak dlouhé době. „Vor, má malá Vorimo! Konečně vypadnem, ještě sice rok, ale máme se na co těšit. Bude to super.“ Vidím, jak jí to dochází, jak se mi povedlo nakazit ji svou radostí. Pak ale její úsměv mizí. Nechápu to. „Kay, copak? Copak je?“Znovu ji objímám. „Peníze.“ To jediné chraplavé slovo z ní vypadne neskutečně smutně. Vidím na ní, že nemá daleko k pláči. Ale ani jednu slzičku nepustí. Přitisknu ji k sobě a začnu se s ní houpat. „To se vyřeší, to se vyřeší…“opakuju jako nějakou mantru a pokouším se ji utěšit. V hlavě mi to mezitím šrotuje, ale teď nemůžu nic dělat. Jenom tam sedím se svou malou sestřičkou a modlím se, aby to fungovalo.

5 - Kapka naděje

Už je to dlouho, co jsem naposledy vnímala čas. Nemám ponětí co je za den. Nevím, kdy jsem se ponořila do apatie. Tak útěšné a vítané po onom dni. Ne! Nechci na něj myslet, ale stále se mi do podvědomí vkrádají vzpomínky na jeho dotyk. A stále se při té vzpomínce třesu. To jediné ukazuje, že jsem nesklouzla do nevnímající temnoty úplně. Ty náhlé otřesy. Ta husí kůže a studený pot, co mě vždy na pár okamžiku polije. Je mi líto, že takhle trápím Isiho, ale já si nedokážu pomoct. Nedokážu znovu začít vnímat svět. Bojím se představy, že bych ho musela znovu vidět. Že by se na mě jen pousmál. Že bych k němu zase musela jít a… Ne! Nesmím myslet dál, jinak Isa vyděsím a to nechci. Už ho dál nechci trápit. Je mi to tak líto. Jen kdyby věděl. Zajímalo by mě, kdy jsem naposledy řekla nějaké slovo. Vím, že jsem před pár minutami ulehla od jídla, ale co jsme to vůbec jedli? Nemůžu si vzpomenout. Všechno je tak zastřené, ale nevadí mi to. Je to podivně uklidňující.

Ale dneska se děje něco zvláštního. Jedinou věc co dokážu vnímat je Is. A ten je dneska nějaký roztržitý. Zajímalo by mě, co se děje. Už si vzpomínám. Pizza. To bylo to jídlo. Slavnostní. Máme ji vždy, když máme narozeniny. Že by byl tak nepozorný z toho? Je to zvláštní, ale on mi to určitě vysvětlí. Vždycky ke mně promlouvá. Vydrží věčnost, než ho moje pasivita přestane bavit. A pak odejde zklamaný, že stále neodpovídám.

A už je tady. Přichází k pravidelnému rituálu. Směje se. Je to zvláštní. Opravdu. Podává mi nějaký dopis. Jen se na něj znuděně podívám, ale opět obrátím pohled. Jen si povzdychne, ale úsměv neustává. Otevírá obálku. Snad s mým jménem? Nevím. Nestarám se. Předčítá nějaká slovo. Jejich smysl mi uniká. „Vážená slečno, vážený pane,
s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.“ Až ke konci věty začínám chápat. Chápat a možná i vnímat.

Sedám si a podávám ruku. Stále mlčím, ale snad už se mi v tváři značí něco jiného, než prázdnota. Is mi dopis podává a já jej hltám očima. Ta slova. Dokáží pohladit na duši. Začínám doufat. Třeba se přece jen dostanem pryč. Pryč z jámy lvové. Pryč z tohoto hororu, který se stal skutečností. Který prožívají dvě čerstvě jedenáctileté děti. Mám takový divný pocit. Vychází z obličeje. Sáhnu si na něj a podvědomě přejedu rukou po puse. Co je to? Úsměv? Tenhle výraz jsem už nepoužila strašně dlouho. I Is se usmívá. Hladí po ramenní, až mě nakonec obejme. Nevěřícně objetí opětuji. „Konečně“ vydechnu zcela tiše. První slovo za mnoho měsíců mně podivně dráždí v krku. Is se na mě nevěřícně kouká. Jeho obličej září. Mladší sestřička mu promluvila. „Vor, má malá Vorimo,“ řekne celý rozzářený. „Konečně vypadnem, ještě sice rok, ale máme se na co těšit. Bude to super.“ Nakazil mě svou radostí. Věřím tomu. „Ano, to bude,“ řeknu jen, stále stejně tiše. Hlas se vrací jen nejistě. Začínám v duchu jásat. Vážně je to možné? Vážně se odsud dostanem pryč? Pryč od tyrana i násilníka? Ale kde na to vezmem peníze? Nebude to zadarmo. Úsměv pohasíná. Znovu se choulím. Is na mě kouká nechápavě. Snad začínal doufat. „Kay, copak? Copak je?“ Znovu mě objímá. „Peníze“ Jedno slovo a dalo mi zabrat. Hlas se mi na mě zlomil. Ale nepláču. Slíbila jsem to. Is mě jen konejšivě tiskne. „To se vyřeší, to se vyřeší,“ opakuje stále dokola a houpe se mnou z jedné strany na druhou, jako bych byla pětileté děcko. A já mu zabořuji hlavu do ramene. Snažím se mu uvěřit. Chci tomu věřit. Doufám!

IV. Děs a hrůza

„Tady zalezte a ticho!“ Jo, tahle slova slyšíme už po několikáté. Strýc si totiž našel novou zábavu. Už mě tolik nemlátí. Jen párkrát do měsíce. Místo toho se začal stýkat s podivnými lidmi. Mudly i kouzelníky. Nevím, kteří jsou divnější.

Když je přivedl poprvé, řekl přesně tahle slova a zavřel nás do našeho pokoje – nejmenší místnůstky ze všech. Samozřejmě jsme se hned přitiskli na dveře a natahovali uši, jak jen to šlo. Nic moc jsme se ale nedozvěděli. Jediné, čím jsme si byli jisté, bylo, že to byli dva chlapi. Dva různé hluboké, nebezpečné hlasy. Jasně, že jsme byli zvědaví. Proto jsme při příští návštěvě cizinců dveře tiše pootevřeli a vystrčili hlavy ven. To, co jsme zaslechli, vyvolalo více otázek, než dalo odpovědí. „Ano, bude to včas.“ujišťoval kohosi strýc.  „Jste si jist? Potřebujeme to přesně, a žádné výmluvy!“ odsekl hrubý hlas. „Nemějte obavy, bude to přesně, jak jsme se dohodli?“ Konec věty se změnil v otázku. Následovalo tiché uchechtnutí. „ Se ví…“

Už mě docela bolelo za krkem, tak jsem se chtěl trochu narovnat. To se ukázalo jako nešťastné rozhodnutí. Když jsem se pohnul, byť jen maličko, stará prkna pode mnou zavrzala. Ztuhl jsem a hodil vyděšeným pohledem po Kaye. I muži vedle ztichli.

„Tvrdil jsi, že tu jsme sami!“houkl rozčileně ten cizinec a už bylo slyšet dupot, jak mířil k nám. „To-to…“začal koktat strýc, ale k ničemu to nebylo. Urychleně jsme zalezli zpátky a skočili na postel. Jen co jsme dopadli, dveře se rozletěly a v nich stál malý chlápek. Malý co do výšky, ovšem jeho přítomnost zaplnila celý pokoj. V tmavém obleku, pršiplášti a s kloboukem do čela vypadal celkem zazobaně. Jeho oči ale jenom sršely vztekem a podlostí. „Ahá…“vydal ze sebe mnohoznačně a s nechutným úsměvem se obrátil na strýce, jež se objevil za ním. „Tak tohle tady schováváš. Je fajn mít nějakou tu páku.“Otočil se na patě a zmizel venku.

Od téhle příhody nás strýc, pokaždé když čekal podobnou společnost, vodil k sousedovi. Byl to milý týpek. Něco přes čtyřicet, bez manželky. Sem nás odvedl i tentokrát. Zrovna jsme si hráli na dvorku, když se přiřítil a odtáhnul nás vedle.

Jen co se otevřely dveře, přestalo se mi to zamlouvat. Sousedovy oči byly vodnaté, táhl z něho chlast a tak divně se šklebil. Pohledem pátrám po příčině té změny. Ale nikde nenalézám nic divného. Křesla stojí tam co vždycky, popelník je plný, noviny leží na zemi. Jak říkám, nic neobvyklého. Najednou vycítím vedle pohyb. Byl jsem tak zabraný do prohlídky domu, že jsem nepostřehl, když se soused přiblížil ke Kaye a chňapl ji za paži. Co to dělá? Než jsem stihnul svou myšlenku zformulovat do věty, velká ruka do mě strčila a odhodila mě ke zdi. A už táhnul Kaye kamsi dozadu. Tam, kde byla jenom kuchyň a dveře do sklepa. Sklep!

Dvířka rozrazil a sestru strčil dolů ze schodů. Začal jsem se hrabat na nohy ale v tom spěchu, se mi to nepodařilo dost rychle. Dveře se už zavíraly. Konečně jsem stál a rozběhl se k nim. Dutý zvuk, který signalizuje zapadnutí těžké závory je pro mě znamením selhání. Příliš pozdě se dostávám ke dveřím. Přesto do nich začínám bušit pěstmi. „Vor! Vor! Pusť ji!“ křičím ze všech sil, ale odpovědi se mi nedostává. Sakra! Srdce mi buší jako splašené a vím, že tam dole se děje něco příšerného. Netuším co. Jenom mám pocit, že musím něco udělat. Musím! Znovu začínám bušit na dveře, ale ty se ani nehnou. Jakoby se na mě jejich dřevěný vzor šklebil a posmíval se. Pěsti už mám celé bolavé a z jednoho kloubu začíná téct krev. Taky mě z toho neustálého vyřvávání bolí v krku. Na chvíli si dávám pohov a sesunu se k zemi. Téhle volné chvilky využiju k tomu, abych zjistil, co se tam děje. Přitisknu ucho na dveře. Překvapivě neslyším nic. Dlouho nic, až najednou Kayin výkřik: „Isi!“ Zase vyskakuju na nohy. „Vor! Vorimo!!“ řvu, či spíše už jenom chraptím. Další odpovědi se nedočkám. Zase se vysíleně sesunu na koberec. Zády se opírám o zeď naproti dveří, objímám si kolena pažemi a hypnotizuji dveře. V hlavě mi buší a vlastní myšlenky po mě křičí, ať s tím sakra něco udělám. Nevím ale co. Není nikdo, koho bych mohl volat. Navíc mám strach, že kdybych odtud odešel, nemusel bych sestru už nikdy vidět.

Po několika minutách, které mi připadají, jako věčnost zaslechnu na schodech těžké kroky. Ať napínám uši sebevíc, tišší cupitání menších nožek nezachytím.

Závora se s tichým zaskřípáním zvedne a dveře se otvírají. V nich stojí ta zrůda. Tváří se velmi spokojeně a povytahuje si tepláky na zadku. Chvíli trvá, než mi dojde, že mi nijak nebrání jít za ní. Řítím se tedy dolů po schodech, jak jen to jde.

To co tam nacházím, mi vyráží dech. Moje malá sestřička, schoulená do klubíčka a svázaná. Její oblečení se válí o kus dál na podlaze a okolo je krev a něco nechutně bílého. Klekám si k ní a opatrně rozvazuju provaz, jenž jí poutá ruce. Snažím se moc nemyslet na to, co se stalo. Její pohled mluví za vše. Je prázdný, bezvýrazný. Už v něm nevidím moji milovanou sestru. Hladím ji po vlasech a oblíkám. Cítím se příšerně. Nedokázal jsem ji zachránit. Zklamal jsem jediného člověka, který mi zbýval. Podobné myšlenky na mě dotírají, zatímco vláčím Kaye zpátky domů. Naštěstí jsou chlápci už pryč a strýc šel asi zase do hospody.

Jen, co zavírám dveře. Kaye se mi vytrhne z rukou a rozběhne se do koupelny. Vrhám se za ní ale než stihnu vpadnout dovnitř, zarazím se. Možná bych ji měl chvilku nechat o samotě. Ale třeba mě potřebuje. Co když se s tím nedokáže vypořádat sama? V nejistotě vyčkávám přede dveřmi víc než půl hodiny, zatímco uvnitř slyším téct vodu. Pak i ta utichá. Čekám, kdy se vynoří Kaye, ale ona nepřichází. Pomalu tedy otvírám dveře. Sedí tam na zemi a kolíbá se dopředu a dozadu. Vypadá to strašidelně. Měl jsem sto chutí prostě s křikem utéct. Vzpamatuj se Roibene! Je to moje sestra, žádné strašidlo.

Beru ji za ramena a odvádím do pokoje. Uložím ji na postel a přikryju tou chatrnou peřinkou. Trávím u ní všechen svůj čas. Objímám ji, mluvím na ni, držím ji za ruce. Jako bych mluvil do zdi. Žádná reakce, nic. Dokonce ani strýc sem nechodí. Když se vrátil z hospody a viděl ty její oči, zase ze dveří vycouval. Nevadí mi to. Modlím se, aby byla v pořádku.

Uběhl týden a pořád žádná změna. Najednou se však posadila, vstala a rozešla se ke kuchyni. Nechápu to ale ihned mířím za ní. Za rohem spatřím něco, co mě zabolí. Vidím moji Vorimu, jak si velkými nůžkami stříhá své krásné, černé vlasy. Úplně na krátko. „Ne!“ pokouším se ji zarazit, ale vím, že je to marné. Už se rozhodla. Se smutkem sleduji prameny vlasů, jež pokrývají zem okolo. Ty vlasy jsem miloval. Byla s nimi tak nádherná.

Jen co dokončí své dílo zkázy, zase upadá na zem. Hned jsem u ní a nůžky zase schovávám, kdo ví, co by ji ještě mohlo napadnout.Sedám si k ní a objímám ji. Šeptám jí do ucha konejšivá slova a doufám, že mě vnímá. Zároveň si přeju, aby měla pravdu. Aby ten její sen o Bradavicích byl skutečný. Já tomu nikdy nevěřil.Na takovou honosnou školu určitě nemáme dost schopností a určitě nemáme dost peněz. Přesto jí vyprávím, jak to tam bude krásné, nikdo nás tam nebude otravovat a až se naučíme čarovat, všechny tyhle hnusné lidi zaklejeme.Nevěřím tomu, zní to jako sen, ale pro ni to je naděje. Naděje, že tady nezkejsneme celý život.