Ten čas tak letí...Ani si nepamatuju, kdy se tak rychle rozběhl. Co pamatuju, vždycky se táhnul a každá minuta trvala přinejmenším hodinu. Teď je to ale jinak. Všechno je jinak. Od toho dne, kdy přišel dopis. Kde vlastně skončil ten kousek papíru? Asi ho má Vor. Z ruky ho pustila jen jednou a to tehdy, když jsem jej šel ukázat strýci. Ten tomu taky nejprve nevěřil, pak se ale se zamračným výrazem vytratil těžko říct kam. Přemýšlel jsem nad jeho reakcí, nic jsem ale nevydumal.
Po objevení onoho "malého" problému s penězi se Vor zase odtrhla od reality a vrátila se do svého světa, kam nepouští ani mě. Nevím, co s ní. Nemluví, jen si tak sedí. Ano, čtete správně. Už se dokáže sama posadit. Jediný pokrok po takové době. Sedával jsem u ní, objímal ji a vyprávěl jí, jak to bude na hradě krásné a že to spolu zvládneme. Samozřejmě bez odezvy či nějakého účinku. Člověk si časem zvykne. Celou dobu mi to šrotovalo v hlavě. Jak to máme udělat? Kde sehnat dostatek peněz? A jak se dostat do Londýna?
Ať jsem si lámal hlavu sebevíc, odpovědi jsem nenacházel.
Pak se to stalo. Právě jsem odcházel od Vorimy dolů do kuchyně, protože byl nejvyšší čas začít něco kuchtit na oběd. Něco bylo jinak. Pár vteřin mi nedocházelo, co to je za pravidelný zvuk, který mě pronásleduje. Až pak mi došlo, že Vor vstala a plouží se za mnou. To její kroky, její dech byly tím přízrakem, který se táhnul se mnou. Musel jsem se usmát. Pro jistotu jsem však mlčel. Kdo ví, co se jí honí v hlavě, nerad bych ji vyděsil. Začala mi tak pomáhat s vařením. Pořád jsem na ni po očku pokukoval, jestli je v pořádku, jestli třeba neomdlívá ale moje obavy byly asi přehnané.
Zrovna jsem krájel brambory, když mě to trklo. Jasně, už vím kde sehnat peníze. Nebude to moc ale snad to vyjde. Vor jsem prozatím nic neříkal, co kdyby to nevyšlo. Nechtěl jsem, aby se dočkala dalšího zklamání.
Začal jsem pracovat. Umýval jsem auta sousedům - samozřejmě těch mimo naší ulici, sem tam jsem pomohl s něčím na zahradě, dělal poslíčka. Spoustu jednoduchých věcí, které mohlo klidně vykonávat dítě. Ale to hlavní bylo, že jsem tak získával peníze. Nebylo jich moc ale postupně přibývaly.
V zápalu práce a nadšení, že konečně můžu něco dělat, jsem nějak pozapomněl na Vor. Vím, že je to neodpustitelné. Nechával jsem ji čím dál tím víc samotnou. Zastavil se doma vždycky jenom na jídlo a na noc. Nenapadlo mě, že si toho všimne.
Zrovna dneska jsem měl už od rána dobrou náladu. I když venku pršelo. Měl jsem na dnešek přislíbenou prácičku u jedné starší paní, která potřebovala pomoct s nákupy. Hned po snídani jsem k ní vyrazil a vydělal si o pár drobných víc, než obvykle, což mou náladu pozvedlo ještě výš. Promoklý jsem se vrátil domů a nachystal oběd. Strýce jsem už pár dní neviděl, tak jsem alepsoň vyskočil nahoru pro Vor. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ji nenašel na jejím obvyklém místě. V ten okamžik by se ve mě krve nedořezal. Hlavou mi prolítly desítky hrůzostrašných scénářů. Vloupal se sem soused a odvedl ji. Našla nože, které jsem pořád pečlivě schovával a zranila se. Strýc ji prodal kvůli chlastu. Úplně živě jsem viděl její zkrvavené a zmlácené tělo pohozené v nedalekém lese. "Vorimo!" Vykřiknul jsem hlasitě a když se neozvalo ani pípnutí, vystřelil jsem z pokoje. Rozrazil jsem těch pár dveří, které náš domek vlastní a všude jsem našel jen prázdno a ticho. Ani ta pitomá ozvěna mi neodpovídala. Začala se mě zmocňovat hysterie. Kdo mi vzal mou malou sestřičku?! Vyběhl jsem ven na dvorek začal hledat i tam. Déšť, který mi před chvílí skýtal krásné osvěžení, mi nyní připomínal malé střepy, které se zabodávají do mé kůže a trestají mě tak za to, že jsem nechal Vorimu samotnou.
V keři za mnou se ozvalo zašustění. Prudce jsem se otočil na neexistujícím podpatku v očekávání, že spatřím velkou nestvůru, jak požírá Vor a už jsem uvažoval, čím bych ji tak mohl propíchnout. Nemáte nejmenší tušení, jak se mi ulevilo, když zpod keře vylezla moje sestra. Úlevu hned vystřídalo překvapení. Proč je tady venku? Na můj výraz odpoví jen pokrčením ramen a mě nezbývá než přikývnout.
Nejvyšší čas jí to říct. Zvedám skoro plný měšec a spokojeně se uculím, když v něm zacinkají mince.
"Kde?" Vydá ze sebe další slovo po tak dlouhé době. Usměju se a prozradím jí, jak si přivydělávám. To, že je to stále žalostně málo nemá cenu vyslovovat."Isi," zachraptí, "proč si mi nic neřekl? Jsem ti mohla pomoct." Nestačím zírat. Dlouhá věta z ní vylezla jako z vězení, jako s pout. Mám pocit, že v ten okamžik zase vysvitlo na nás dva slunce. Ovšemže stále beznadějně prší, ale když mě Vor vezme za ruku a táhne do ulic, je mi ještě veseleji než ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat