6. Prosím, ať to stačí...

Mnoho dní už uběhlo od té chvilky procitnutí. Už zase nemluvím. Zajímalo by mě, kdy mě to už přestane bavit, ale ten okamžik nepřichází. Kde je ten dopis? Má ho Is nebo snad strýc? Nevím, nic nevím. Vzpomínám si, že jsem ho zmačkala do malé kuličky. Stále nepřestávám věřit v to, že odsud vypadneme. Že konečně budeme mít možnost žít. Musím si stále opakovat, že naděje umírá poslední, přece se náš život někdy musí obrátit k lepšímu. To přece nejde, aby si jedenáctileté děti vytrpěly utrpení dalších milionů lidí. Míru pro utrpení jednoho člověka už jsme překročili, dokonce dvojnásob, jednou to přece musí skončit.

Tyhle myšlenky mi neustále šrotují v hlavě a já je neumím zastavit. Ani Is, který mě neustále konejší, stále mě přesvědčuje, že peníze budem mít. Že je nějak získáme. Chtěla bych mu věřit, ale jde to těžko. Jak bychom mohli získat takové množství, když strýc nemá ani na to, aby nám nepršelo na hlavu.

Cítím, že se něco děje. Is se mnou netráví tolik času jako předtím. Pořád je pryč a já se sama se sebou musím vyrovnat bez jeho pomoci. Připadá mi to jako nemožné. Přesto by se nějaký pokrok dal vypozorovat. Už přece neležím celé dny, už sedím a třeba někdy pomáhám s vařením. I strýce už jsem párkrát viděla. Už nejsem jen ta zalezlá, zamlká holka z prostého pokoje. Změnila jsem se. Jsem holka zamlklá a starý rozpadající se pokoj obýváme pořád, ale už někdy vstrčím čumák ven. Dokonce jsem vylezla na chvilku na dvorek. Svítilo zrovna sluníčko a jeho paprsky mě lechtaly na tvářích. Ten kdysi známý pocit byl příjemný a dokonce mě potěšil.
Stále nevím, co Is dělá. Jsem doma pořád sama. Strýc lítá kdo ví kde. Ty jeho partičky už doma nevede. Ale strýc mě nezajímá. Chci vědět, kde je Is. Proč mě nechává samotnou doma? Proč mi neříká, kam jde?

Znovu sedím na zahradě, schovaná ve křoví před zraky všech. Prší. Na ten sousední dům se nemůžu ani podívat. Najednou slyším kroky. Přikrčím se ještě více a jsem pro okolí ještě více neviditelná. Ale...ty kroky se mi zdají povědomé. Trošku nakouknu a...ano je to Is. Rychle vyběhnu zpoza keře. Kouká na mě nechápavě. Nevěděl, že už chodím ven. Jen pokrčím rameny, ale na tváři se mi nepohne jediný sval. Co dělat? Kouknu na něj s otázkou v očích a on přikývne. Je to skvělý bratr. Zacinká mi skoro plným váčkem před očima. Pochopím, o co se jedná. „Kde?“ Další slovo po delší době, opět ten divný škrábavý pocit v krku, ale on se jen usměje. „Myju auta, chodníky, lidem boty, my se tam musíme dostat.“ Pousměju se a vrhnu se mu kolem krku. „Isi,“ zachraptím „proč si mi nic neřekl? Jsem ti mohla pomoct.“ Já mluvím? Tak zvláštní slyšet svůj hlas ve větách. „Musí nám to stačit, pojď, jdem pokračovat,“ vezmu ho za ruku a táhnu zpět na ulici. Ani nevnímám onen prokletý dům. Nic mě nezastaví, před odjezdem na vytoužené místo. Ani dvanáctihodinové úmorné vedro, ve kterém drhneme auta.