„Tady zalezte a ticho!“ Jo, tahle slova slyšíme už po několikáté. Strýc si totiž našel novou zábavu. Už mě tolik nemlátí. Jen párkrát do měsíce. Místo toho se začal stýkat s podivnými lidmi. Mudly i kouzelníky. Nevím, kteří jsou divnější.
Když je přivedl poprvé, řekl přesně tahle slova a zavřel nás do našeho pokoje – nejmenší místnůstky ze všech. Samozřejmě jsme se hned přitiskli na dveře a natahovali uši, jak jen to šlo. Nic moc jsme se ale nedozvěděli. Jediné, čím jsme si byli jisté, bylo, že to byli dva chlapi. Dva různé hluboké, nebezpečné hlasy. Jasně, že jsme byli zvědaví. Proto jsme při příští návštěvě cizinců dveře tiše pootevřeli a vystrčili hlavy ven. To, co jsme zaslechli, vyvolalo více otázek, než dalo odpovědí. „Ano, bude to včas.“ujišťoval kohosi strýc. „Jste si jist? Potřebujeme to přesně, a žádné výmluvy!“ odsekl hrubý hlas. „Nemějte obavy, bude to přesně, jak jsme se dohodli?“ Konec věty se změnil v otázku. Následovalo tiché uchechtnutí. „ Se ví…“
Už mě docela bolelo za krkem, tak jsem se chtěl trochu narovnat. To se ukázalo jako nešťastné rozhodnutí. Když jsem se pohnul, byť jen maličko, stará prkna pode mnou zavrzala. Ztuhl jsem a hodil vyděšeným pohledem po Kaye. I muži vedle ztichli.
„Tvrdil jsi, že tu jsme sami!“houkl rozčileně ten cizinec a už bylo slyšet dupot, jak mířil k nám. „To-to…“začal koktat strýc, ale k ničemu to nebylo. Urychleně jsme zalezli zpátky a skočili na postel. Jen co jsme dopadli, dveře se rozletěly a v nich stál malý chlápek. Malý co do výšky, ovšem jeho přítomnost zaplnila celý pokoj. V tmavém obleku, pršiplášti a s kloboukem do čela vypadal celkem zazobaně. Jeho oči ale jenom sršely vztekem a podlostí. „Ahá…“vydal ze sebe mnohoznačně a s nechutným úsměvem se obrátil na strýce, jež se objevil za ním. „Tak tohle tady schováváš. Je fajn mít nějakou tu páku.“Otočil se na patě a zmizel venku.
Od téhle příhody nás strýc, pokaždé když čekal podobnou společnost, vodil k sousedovi. Byl to milý týpek. Něco přes čtyřicet, bez manželky. Sem nás odvedl i tentokrát. Zrovna jsme si hráli na dvorku, když se přiřítil a odtáhnul nás vedle.
Jen co se otevřely dveře, přestalo se mi to zamlouvat. Sousedovy oči byly vodnaté, táhl z něho chlast a tak divně se šklebil. Pohledem pátrám po příčině té změny. Ale nikde nenalézám nic divného. Křesla stojí tam co vždycky, popelník je plný, noviny leží na zemi. Jak říkám, nic neobvyklého. Najednou vycítím vedle pohyb. Byl jsem tak zabraný do prohlídky domu, že jsem nepostřehl, když se soused přiblížil ke Kaye a chňapl ji za paži. Co to dělá? Než jsem stihnul svou myšlenku zformulovat do věty, velká ruka do mě strčila a odhodila mě ke zdi. A už táhnul Kaye kamsi dozadu. Tam, kde byla jenom kuchyň a dveře do sklepa. Sklep!
Dvířka rozrazil a sestru strčil dolů ze schodů. Začal jsem se hrabat na nohy ale v tom spěchu, se mi to nepodařilo dost rychle. Dveře se už zavíraly. Konečně jsem stál a rozběhl se k nim. Dutý zvuk, který signalizuje zapadnutí těžké závory je pro mě znamením selhání. Příliš pozdě se dostávám ke dveřím. Přesto do nich začínám bušit pěstmi. „Vor! Vor! Pusť ji!“ křičím ze všech sil, ale odpovědi se mi nedostává. Sakra! Srdce mi buší jako splašené a vím, že tam dole se děje něco příšerného. Netuším co. Jenom mám pocit, že musím něco udělat. Musím! Znovu začínám bušit na dveře, ale ty se ani nehnou. Jakoby se na mě jejich dřevěný vzor šklebil a posmíval se. Pěsti už mám celé bolavé a z jednoho kloubu začíná téct krev. Taky mě z toho neustálého vyřvávání bolí v krku. Na chvíli si dávám pohov a sesunu se k zemi. Téhle volné chvilky využiju k tomu, abych zjistil, co se tam děje. Přitisknu ucho na dveře. Překvapivě neslyším nic. Dlouho nic, až najednou Kayin výkřik: „Isi!“ Zase vyskakuju na nohy. „Vor! Vorimo!!“ řvu, či spíše už jenom chraptím. Další odpovědi se nedočkám. Zase se vysíleně sesunu na koberec. Zády se opírám o zeď naproti dveří, objímám si kolena pažemi a hypnotizuji dveře. V hlavě mi buší a vlastní myšlenky po mě křičí, ať s tím sakra něco udělám. Nevím ale co. Není nikdo, koho bych mohl volat. Navíc mám strach, že kdybych odtud odešel, nemusel bych sestru už nikdy vidět.
Po několika minutách, které mi připadají, jako věčnost zaslechnu na schodech těžké kroky. Ať napínám uši sebevíc, tišší cupitání menších nožek nezachytím.
Závora se s tichým zaskřípáním zvedne a dveře se otvírají. V nich stojí ta zrůda. Tváří se velmi spokojeně a povytahuje si tepláky na zadku. Chvíli trvá, než mi dojde, že mi nijak nebrání jít za ní. Řítím se tedy dolů po schodech, jak jen to jde.
To co tam nacházím, mi vyráží dech. Moje malá sestřička, schoulená do klubíčka a svázaná. Její oblečení se válí o kus dál na podlaze a okolo je krev a něco nechutně bílého. Klekám si k ní a opatrně rozvazuju provaz, jenž jí poutá ruce. Snažím se moc nemyslet na to, co se stalo. Její pohled mluví za vše. Je prázdný, bezvýrazný. Už v něm nevidím moji milovanou sestru. Hladím ji po vlasech a oblíkám. Cítím se příšerně. Nedokázal jsem ji zachránit. Zklamal jsem jediného člověka, který mi zbýval. Podobné myšlenky na mě dotírají, zatímco vláčím Kaye zpátky domů. Naštěstí jsou chlápci už pryč a strýc šel asi zase do hospody.
Jen, co zavírám dveře. Kaye se mi vytrhne z rukou a rozběhne se do koupelny. Vrhám se za ní ale než stihnu vpadnout dovnitř, zarazím se. Možná bych ji měl chvilku nechat o samotě. Ale třeba mě potřebuje. Co když se s tím nedokáže vypořádat sama? V nejistotě vyčkávám přede dveřmi víc než půl hodiny, zatímco uvnitř slyším téct vodu. Pak i ta utichá. Čekám, kdy se vynoří Kaye, ale ona nepřichází. Pomalu tedy otvírám dveře. Sedí tam na zemi a kolíbá se dopředu a dozadu. Vypadá to strašidelně. Měl jsem sto chutí prostě s křikem utéct. Vzpamatuj se Roibene! Je to moje sestra, žádné strašidlo.
Beru ji za ramena a odvádím do pokoje. Uložím ji na postel a přikryju tou chatrnou peřinkou. Trávím u ní všechen svůj čas. Objímám ji, mluvím na ni, držím ji za ruce. Jako bych mluvil do zdi. Žádná reakce, nic. Dokonce ani strýc sem nechodí. Když se vrátil z hospody a viděl ty její oči, zase ze dveří vycouval. Nevadí mi to. Modlím se, aby byla v pořádku.
Uběhl týden a pořád žádná změna. Najednou se však posadila, vstala a rozešla se ke kuchyni. Nechápu to ale ihned mířím za ní. Za rohem spatřím něco, co mě zabolí. Vidím moji Vorimu, jak si velkými nůžkami stříhá své krásné, černé vlasy. Úplně na krátko. „Ne!“ pokouším se ji zarazit, ale vím, že je to marné. Už se rozhodla. Se smutkem sleduji prameny vlasů, jež pokrývají zem okolo. Ty vlasy jsem miloval. Byla s nimi tak nádherná.
Jen co dokončí své dílo zkázy, zase upadá na zem. Hned jsem u ní a nůžky zase schovávám, kdo ví, co by ji ještě mohlo napadnout.Sedám si k ní a objímám ji. Šeptám jí do ucha konejšivá slova a doufám, že mě vnímá. Zároveň si přeju, aby měla pravdu. Aby ten její sen o Bradavicích byl skutečný. Já tomu nikdy nevěřil.Na takovou honosnou školu určitě nemáme dost schopností a určitě nemáme dost peněz. Přesto jí vyprávím, jak to tam bude krásné, nikdo nás tam nebude otravovat a až se naučíme čarovat, všechny tyhle hnusné lidi zaklejeme.Nevěřím tomu, zní to jako sen, ale pro ni to je naděje. Naděje, že tady nezkejsneme celý život.
Žádné komentáře:
Okomentovat