Už nic není jako dřív. Teda jako potom. Prostě od té doby, co teta Tomislava umřela. Všechno se změnilo. Zase.
Začalo to tím, že se strýc po pohřbu zavřel do pracovny hulákal a vyváděl podivné kejkle, které vydávaly docela hluk. Po pár dnech vykoukl ven, alkohol z něj byl cítit na sto honů a rozběhl se k nám. "To vy jste ji zabili!" řval po nás. Ze všech sil jsme pelášili do mého pokoje, kde jsme se zamkli. Přestože jsem to nechápal, byl jsem zklamaný. Proč i on? Jak bychom my mohli moct za její smrt? Za chvíli se ozval zvuk, jako když pořádně seknete o zem se svátečním porcelánem. To asi byla ta váza, co ji měla teta ráda. Mně se nelíbila.
Ráno jsme s obavou vydali na snídani. Netušil jsem, co mám očekávat. Zlost? Smutek? Další křik? To, co jsme spatřil mě, ale zarazilo. Usmíval se. Ano, byl to úsměv smutný a ztracený ale byl tam. Jakoby se nic nestalo. Zítra, pozítří, popozítří a prostě každý další den, byl už normální. V rámci možností tedy. Všiml jsem si, že Kaye strýci odpustila a zase mu věří. To já nedokázal. Neustále jsem čekal, kdy se na nás vyřítí.
Za dva roky jsem se dočkal. Strýc, který až do té doby vlastnil úspěšnou firmu na výrobu svíček přestal chodit do práce a vlastně přestal dělat cokoli smysluplného a užitečného. Místo toho začal trávit víc času v hospodě. Bylo nám osm a celé dny jsme trávili sami v domě, jež mi naháněl hrůzu a čekali až se vrátí domů, jako vždy úplně namol.
Stůl, knihy, hračky. To a spousta dalších věcí zmizela. Bílé nemocniční stěny, ty nám zůstaly. Teď jsem ten dům začal mít opravdu nerad. Zdály se mi noční můry, ve kterých mě strašila mrtvá teta a matka s otcem, jež procházeli bílou zdí.
Po týdnu došly i poslední peníze a tak jsme se opět stěhovali. "Stěhujeme se," oznámil nám strýc v jedné světlejší chvilce. Asi došla piva, nebo mu už nechtěli nalít na dluh. Pobral jsem těch pár věcí, co nám zbyly, chytl Kaye za ruku a přesunuli se o pár domů dál do barabizny, která sotva stála. Čtyři malinkaté místnůstky a něco, čemu se se zavřenýma očima a obrovskou dávkou fantazie dalo říkat dvorek. Rozpadlý plot a suché, odumřelé stromy.
Jak dny plynuly, bylo to čím dál horší. Pivo se změnilo za rum a vodku. Všude se válely prázdné lahve. Na gauči, v kuchyni, jednu jsem našel i v posteli, kterou jsem sdílel s Kaye a kde jsme každý večer se strachem usínali schoulení do klubíčka pod děravou pokrývkou. Upřímně jsem ho začal nenávidět.
Trnuli jsme hrůzou, kdy se vrátí domů a bude po nás řvát. "Vy malí hajzli! Kde jste? Zuj mi boty a přines další chlast!"Pokud jsme nebyli dost rychlí, hodil po nás to, co měl zrovna v ruce, většinou to byly prázdné skleněné lahve. Ne, že by se tedy někdy trefil, ale rozhodně jsme se naučili čekat na příchod jeho excelence u dveří a posluhovali jsme jako o život. Ono o něj někdy vážně šlo.
Když zjistil, že není schopná nás trefit, vybouchl. Obrovský nápor energie, která se v něm se vší tou zlostí nahromadila, rozmetal láhve okolo a rozrazil dveře i okna. V takových chvílích jsem Kaye stáhl co nejrychleji na zem a pokoušel se chránit její i svou hlavu před střepy a prachem. Když se vše po několika minutách uklidnilo, ležel náš oblíbený ožrala na zemi a chrápal. Jak já ho nenáviděl. Chtěl jsem utéct. Vzít sestru za ruku a prostě zmizet.
Bim bam bim…Celou noc jsem se snažil neusnout a teď, když kostelní zvony na návsi odbily jednu hodinu po půlnoci jsem vstal. Tichounce jsem probudil i sestru. Těch pár věcí, co jsme měli jsem nastrkal do jedné tašky a potichu jsme se vyplížili z domu. Neustále jsem se musel otáčet, každou vteřinou jsem očekával, že se za námi ozve ten příšerný hlas, že mě za krk popadne ta špinavá ruka. Nic z toho se ale nestalo. Došli jsme až k lesu, kde jsme se vyčerpaně sesunuli na zem. Cítil jsem, že Kaye tluče srdce stejně splašeně jako mě. Ani mě nenapadlo, obávat se nějakých lesních zvířat nebo počasí. Byli jsme pryč a to bylo hlavní. Stočili jsme se do klubíčka pod jedním stromem a usnuli.
"Vy zmrdi!" Jaké úžasné probuzení. Není nic lepšího než nadávky po ránu. Pár vteřin trvalo, než mi došlo, co se děje. Z nějakého důvodu jsme byli zase doma. Zase na té staré podlaze. Nad námi se tyčil strejda jako krutovládce celého vesmíru a sršel vzteky. "Utíkej!" křikl jsem panicky na Kaye, která se probrala vedle mě. Pokusil jsem se vyskočit na nohy a dostat se od něj dál ale nepovedlo se. "Já vám dám utíkat! Já vám to vytmavím!" burácel na celý dům a rozmáchl se poprvé. Hlava mi odskočila dozadu a před očima se mi zatmělo. Během okamžiku jsem měl celý obličej od krve a pokoušel se uniknout jeho kopancům tak, že jsem se na podlaze stočil do klubíčka. Nepomáhalo to. "Nech ho!"vyjela po něm Kaye ale i ta schytala facku tak velkou, že zavrávorala. Viděl jsem na ní, jak se v ní hromadí vztek. Prosím, ať neudělá nějakou hloupost. Ať uteče, modlil jsem se. A ona tam jenom tak stála a zírala na mě. Nebrečela. Konečně ho to přestalo bavit, asi ho rozbolela ruka. Cítil jsem každou kůstku v těle a zároveň nic. Teplá krev z nosu a rtu mi stékala po krku a mísila se s prachem na podlaze. S každým sípavým nádechem mě bolestivě píchlo na hrudi a v zádech. Zkusil jsem se překulit na čtyři, abych mohl vstát, ale jediným výsledkem bylo, že se mi zvedl žaludek a začal jsem zvracet. Jemné, studené ručky mi shrnuly vlasy z obličeje a opatrně mě podpíraly. Nevím, jak se jí povedlo dostat mě pryč a uložit na postel. Kde se to v ní vzalo? Seděla u mě a konejšila mě. Poslední co si pamatuju, jsou jemné prstíky, stírající ze mě krev a špínu a její obličej. Obličej mého andílka. Ani jsem to v duchu nestihl doříct a už mě pohltila tma. Blažená a jednoduchá temnota, v níž není nic. Ani bolest ani strach.
Od té doby se podobný scénář opakoval několikrát do týdne. Jemu bylo jedno, který z nás mu poslouží za boxovací pytel. Vybíjel si na nás svůj vztek a zoufalství. Tvrdil, že za smrt tety Tomislavy můžeme my. My kouzlení caparti, jsme z ní prý vysáli životní energii jako upíři. Nechtěl jsem, aby se mu pod ruce dostala Kaye. Neměl jsem dost odvahy, abych se díval, jak její malé tělíčko mizí pod ranami a jak se její obličej ztrácí v krvi. Proto jsem se mu nabízel sám. Cítil jsem, jak se jí to příčí, jak v ní narůstá zlost. Ale pořád je lepší mít jednoho zmláceného ubožáka s ošetřovatelkou, než dva v krvi se koupající zmetci. Vyzařovala tak silné vlny vzteku, nesouhlasu a frustrace, že jsem se divil, že on to nepozná. Ale jemu to bylo asi jedno. Mlátil mě a kopal, dokud mu stačily síly a přitom křičel: "Vy zrůdy! To vy jste ji zabili!"
Nevnímal jsem to. Ani bolest jsem už necítil Můj pohled i mysl se ztrácela za oknem. Ten kousek oblohy, který byl vidět, se pro mě stal celým světem. Přál jsem si uletět. A proč ne? Ozval se mi v hlavě tichý hlásek. Ano, proč ne? Souhlasil jsem s ním. Opustil jsem tedy tělo a vyletěl škvírou pode dveřmi ven. Bylo to nádherné. Cítil jsem se volný. Svobodný. Nechal jsem svou mysl klouzat nad stromy a stoupala ke mně vůně mokré hlíny. Letěl jsem nad poli, na nichž zlátlo obilí. Byl jsem i u moře, kde ostrý, slaný vítr vrhal vlny proti útesům. Měl jsem chuť oblíznout ty kapičky, které mi přistály na tváři.
Žádné komentáře:
Okomentovat