Všechno se změnilo. Dům je ponořen do temnoty a už z ní nevzejde. Tetina smrt změnila životy nás všech. A naše dva, již tolik otřesené životy, ještě víc. Ihned po pohřbu se strýc zabarikádoval doma. Z jeho pracovny šly slyšet otřesy a někdy i výkřiky. Neměla jsem ponětí, co se tam děje. Až jednou vylezl. Byl totálně na mol. S vraždícím pohledem zamířil k nám. To vy jste ji zabili, křičel. Před jeho hněvem jsme utekli do bezpečí Roibenova pokoje a poslouchali jen dunivé rozvztekané kroky. Poté opět zalezl do pracovny, ze které se po chvíli ozval zvuk třeštícího se křišťálu. To rozbil tu vázu, kterou teta tolik milovala.
Další den jsem se s obavami vydala na snídani. On už tam čekal. Bylo to zvláštní. Usmíval se. Jako by na všechny předešlé aféry zapomněl. Dny plynuly jako dřív, jen bez toho jasu, který nám do života vkládala teta. Opět jsem začala mít strejdu ráda. Opět jsem mu dala svou důvěru.
O dva roky později se ale něco změnilo. Jeho pohled začal být opět strhaný. Jeho oči, stále plny smutky, byly čím dál vzdálenější, a pokud to bylo vůbec možné, smutnější. Už zase se začal zavírat do pracovny. Přestal chodit do práce a jeho firma na výrobu svíček zkrachovala. Zase začal pít. Když mu došel chlast v pracovně, začal trávit víc a víc času v hospodě. My dva jsme čekali celé dny sami v temném domě. Zatímco rozradostněný jásot jiných dětí k nám plynul z blízkého hřiště, my jsme se ve strachu choulili k sobě, očekávajíc příchod navaleného strýce.
Z domu se začali vytrácet věci. Tu zmizela skříň, tu zahradní trpaslík. Po nějaké době jsme bydleli mezi bílými stěnami. Když došli i poslední peníze, sebrali jsme těch pár švestek, co nám zbyly a přesunuli se o pár chalup dál.
Se svou rukou v Roibenově se mi naskytl pohled na starou barabiznu. Čtyři místnůstky. To bylo jediné, co v sobě ukrývala. Barabiznu lemoval něco jako dvorek, který byl ohraničen rozpadajícím se plotem. Hrůza. Až takhle jsme klesli.
Zabydleli jsme se jak jen to šlo a s hrůzou sledovali počínaní strýce. Den ode dne to bylo horší. Pivo vystřídala vodka s rumem. Kam jen oko dohlédlo, se válely prázdné láhve. I v té posteli, ve které jsme se s Roibenem choulili do kubíčka pod chatrnou přikrývkou, kterou jsme našli. Cit, který jsem si k němu vybudovala, již nadobro zmizel.
Den co den, když se pozdě v noci vracel, jsme trnuli hrůzou. "Vy malí hajzli! Kde jste? Zuj mi boty a přines další chlast!" Počastoval nás slovy na uvítanou. Museli jsme být dostatečně rychlí, abychom mu posluhovali, jinak nás odměnil útokem letící láhve nebo tím, co měl zrovna v ruce. Zvykli jsme si čekat na něj u dveří, jako uvítací garda. Ale i tak, jeho příchody se málokdy obešly bez výbuchu vzteku. Buď nás nemohl trefit tou láhví, nebo se prostě jen nudil. A to potom byla rána. Všechna zlá energie vyprchala ven. Rozmlátil vše, co mu přišlo pod ruku. Dveře se rozletěly na třísky a okna, zasažena láhvemi se rozsypala na tisíce střepů. To mě vždycky Roiben stáhl k zemi, chráníc nás oba, před jistým úrazem. Toužila jsem po jediném. A to odsuď vypadnout. Roibnem měl stejné myšlenky.
Jednou v noci mě probudil. Naházel do batůžku nejpotřebnější věci a v tichosti jsme se plížili ven. Počínali jsme si jako myšky, ale i tak jsme trnuli hrůzou, nad jakýmkoliv zvukem, který by mohl zvěstovat příchod tolik nenáviděného člověka. Nakonec jsme přece jenom došli až k lesu, kde jsme se uondaní, ale i šťastní, že jsme z jámy lvové pryč, stočili do klubíčka a ruku v ruce usnuli.
"Vy zmrdi!" Krásná slova do nového dne. Nevím, jak se to stalo, ale my jsme byli zase doma a nad námi se tyčila postava do červena rozzuřeného strýce. "Utíkej!" křikne ještě Roiben, než mu ten zmetek vrazí. Ale já neutíkám. Najednou se cítím strašně bojovně. Jako bych měla porazit celou armádu rytířů holým rukama. S hrůzou jsem sledovala kroutící se osmileté tělíčko mého bratra. Už jsem se na to nemohla déle dívat. "Nech ho!" křikla jsem zoufale a svou ručičkou jsem mu vrazila herdu do zad. Jakoby si mě nevšiml. Dál kopal to zmučené tělíčko, již celé od krve. Konečně přestal. Ale teď se otočil na mne. Čekala jsem s vyzývavým výrazem, až dopadne rána. A stalo se. Jedna rána dopadla na mou tvář. Jedna silná rána, ale to bylo vše. Byl vyčerpán. Odešel z pokoje, jakoby se nechumelilo. Svezla jsem se k té hromádce neštěstí na zemi. Roiben zrovna zvracel na podlahu. Snažil se překulit na všechny čtyři, ale nešlo mu to. Tak byl zmučený. Opatrně jsem mu odsunula vlasy z obličeje. Stále jsem se cítila silná. Silnější, než kdy dřív. Bez potíží jsem dostala Roibena na postel a sedla si vedle něj. Pomáhajíc si kapesníčkem, který jsem vytáhla z kapsy, jsem mu začala z tváře stírat, krev smíšenou s potem a špínou. Podíval se na mě zmučeným pohledem a upadl do bezvědomí. Konejšivé temnoty. Bděla jsem u něj, věčnost. Dlouho trvalo, než otevřel oči, a když se tak stalo, úlevně jsem si oddychla.
Tyto události se opakovaly s jistou pravidelností. Bez důvodu si vždy vybíral jednoho z nás. Cvičil si na nás umění boje. Na kouzelných harantech, kteří vzali život jemu i jeho drahé Tomislavě. Viděla jsem, že se mu Roiben nabízí sám. Vždy mě ochraňoval. A já nemohla nic dělat. Jen se koukat na něho, jak koná svoje hobby. Koukat a přitom pociťovat vztek, který se ve mně hromadil. Den ode dne ho přibývalo. Těším se, až přeteče. To se bude mít ten ožrala na co těšit. Vím, že jednou přijde den, kdy mu to oplatíme. Jednou jistě, ale dnes ne. Ještě je příliš brzo.
Žádné komentáře:
Okomentovat