Utekly dva roky a my pořád ještě žijeme. Pochopili jsme spoustu věcí. Jako třeba to, proč se nás teď vlastní rodiče štítí a proč musíme žít se strýcem Aeditem a jeho chorvatskou manželkou Tomislavou. Jsme kouzelníci. Jo, taky jsem tomu nemohl uvěřit. Ti jsou přece jenom v pohádkách. Ale u nás se to dědí. Čarovat uměla babička, strejda a teď i my. Bohužel, zbytek rodiny tento dar bere jako něco nepřirozeného, hnusného a opovrženíhodného. Přesto jsme u těchto dvou lidí našli něco jako domov. Říkám něco, protože ten náš původní, nám nic nenahradí. Taky myslím, že nejsem schopen mít rád tetu a strejdu jinak, než jako dva náhodné kolemjdoucí. I když, Tomislavu mám rád. Umí vynikající palačinky a nikdy nechce, abychom jí říkali mami. O to víc mi je jí líto.
Umírá. Ví to ona, ví to strýc, víme to i my. Během pár posledních dnů přestala úplně jíst a děsivě zhubla. Kosti jí lezou snad úplně odevšad. Mám strach se jí dotknout, protože by se mohla rozsypat jako špatně postavená věž z kostek. Klečím vedle ní na posteli, v níž se úplně ztrácí. Její bledá tvář splývá s povlečením. Opatrně ji hladím po čele. Otevírají se dveře a dovnitř vchází Kaye. To co cítím uvnitř se odráží v jejím obličeji. Beznadějná touha po tom, mít zase rodinu. Tahle byla sice náhradní, ale nám to stačilo. Teď se rozpadá. Kaye si kleká vedle mě a chytá ji za ruku. Teta se usmívá a je to úsměv, který nepatří nám. Usmívá se na někoho, koho naše oči vidět nemohou. Její však ano. Pomalu spouští víčka. Kaye se rozpláče. I strýc se otřásá vzlyky. Jediné, čeho jsem schopen já jsou vlhké oči. Nemůžu se donutit brečet. Prostě to nejde. Abych se na ni už nemusel dívat, vstávám a pokládám ruku na Kayino rameno. Opatrně ji donutím vstát a odvádím ji do pokoje. Na okamžik mě napadá, že je škoda, že místo Tomislavy neležela naše pravá matka. Zasloužila by si to za to, jak snadno odvrhla vlastní děti. Kaye se hroutí na postel jako uzlíček neštěstí. Proklínám se za předchozí myšlenky. Vidět umírat matku by bylo jako vidět umírat sestru a to nemůžu dopustit. Lehnu si vedle ní a objímám ji. Moji malou sestřičku.
Mám o ni strach. Už týden leží ve svém pokoji, odmítá jíst, mluvit, prostě cokoli. Upadla do jakési apatické deprese. Snažím se strejdovi pomáhat, jak jen to jde, ale i ten chodí jako tělo bez duše.
Nastává velký den. Donutím Kaye vstát, umýt se a obléknout. Celá v černém vypadá hrůzostrašně. Její výraz tomu moc nepřidává. Přesto je krásná. Tolik mi připomíná maminku, až to bolí. Občas se přistihnu, jak na ni fascinovaně zírám. V ten okamžik nevím, jestli ji více miluju nebo nenávidím. Jen co mi dojde význam mé hříšné myšlenky nenávidím sám sebe. Ona přece nemůže za to, že je tak podobná té ženě, jež si říká naše matka. Také celý v černém nastupuji vedle ní do auta. Venku je nádherně. Podzim přichází, stromy se zbarvují do všemožných odstínů rudé a hnědé. Mám rád podzim.
Nevím, jak dlouho jedeme, ale najednou jsme tam. Vystupujeme z auta a ocitáme se před nádherným kostelem. Mám sto chutí ho namalovat. V barevných vitrážích se lámou sluneční paprsky a házejí prasátka. Je to jako zázrak. Čekám, kdy se v kouzelném světle objeví anděl a vezme si tetu do nebe.
Jsme v kostele sami. Kněz blábolí jakási slova, jež nám mají být útěchou, ale nevnímám ho. Mou mysl plně zaujímá ta drobná osůbka, jež leží v tmavé rakvi. Vypadá, jakoby spala, přesto to už není ona. Ten pocit, jaký mě k ní vázal je pryč. Stoupá spolu s rozvířeným prachem a vůní kadidla nahoru, nahoru do zářivého světla. Definitivně mě opouští naděje, že najednou otevře oči, vstane a bude to jako dřív.
Rakev se pomalu spouští do velké tmavé jámy. Bere nám ji zem. Za pár let z ní nezbyde nic, než kosti a prach. Prach jsme a v prach se obrátíme. Pořád nejsem schopen plakat ani Kaye nestékají slzy po tváři.
Vracíme se do domu. Zhluboka se nadechuju a cítím tu prázdnotu a opuštěnost. Tohle křeslo měla ráda. Tady si odložila zahradnické nůžky. Z tohoto hrnku pila čaj. Všude ji vidím. Její přízrak bloudí domem a nahání mi husí kůži. Nechci tady být. Nechci!
Žádné komentáře:
Okomentovat