Jsou tomu již dva roky, co jsme útulnou vilu vyměnili za starou barabiznu postrádající jakékoliv pohodlí, dva roky, co se ze strýce stal nevyléčitelný alkoholik. Čtyři roky, co umřela teta Tomislava. Šest let, co nás rodiče poslali do háje. A zbývá poslední rok, než odjedem studovat do Bradavic. Poslední rok do vysvobození od denně dopadajících ran. Proč jen čas ubíhá tak pomalu?
S Isim si hrajeme na dvorku, který jsme jakž takž zútulnili. A už je to tu zas. Rány ozývající se z domu. Strýc dorazil. Opět místo pracáku skončil v hospodě. Už jsme si zvykli. Přichází na zahradu s hrůzostrašným výrazem ve tváři. Do každé ruky popadá jednoho z nás a trhavými pohyby nás smýčí ven z dvorku. Vím, co se děje. Zase přišli ti jeho přátelé. Jen Teddy ví, co tam dělají, a tak nás vede k sousedovi, ať toho nejsme svědkem. Vodka mu mozek ještě nevybílila natolik, aby mu bylo všechno jedno. A jsem tomu ráda. Soused je fajn. Čtyřicátník bez manželky. Ale vtipný chlap s boží bradkou.
Sotva však otevře dveře, poznám, že je něco špatně. Jiskřičky šibalství nejsou v jeho očích přítomny. Jsou nyní vodnaté. Strýc s námi smýkne dovnitř a zabouchne dveře. Kouknu na Istima. Tváří se tak, jak se já cítím. Od jednoho ožraly k druhému. Co jsme udělali? Ptám se světa. Ale neodpovídá. Tu ucítím silný stisk velké dlaně na mé paži. Moc velké, aby byla Isiho. Kouknu na vlastníka oné dlaně a vidím šílenství. Šílenství smíšené s chtivostí. Vycení zuby a druhou rukou odhodí Istiho ke stěně. A mě smýká po zemi k malým dvířkům. Malým dvířkům vedoucím do zatuchlého sklepa. Ránou do zad mě pošle ze schodů dolů. Slyším zapadnutí závory. Příliš těžké na to, aby se podařilo Istimu je vyrazit. Cítím otřesy, když Is bouchá do dveří a něco nesrozumitelně křičí. Ale já mám oči jen pro jedno. Pro chlapa, který pomalým krokem sestupuje z rozvrzaných schodů. Výraz chtivosti teď dominuje. Jeho oči ě budou strašit do skonání světa. Pozadu se po čtyřech přesouvám, co nejdál od toho chlapa. Ale v dalším pohybu mi zabrání stěna. Už je jen metr ode mne. Ne! To nedovolím! Tisknu se co nejblíže ke stěně. Ale marně. Jediným škubnutím ruky, mě přitiskne k zemi. Křičím. Bráním se. Marně. Jednou rukou sevřel mé do kleští. Druhou mě silou donutil si lehnout. Je zbytečné se vzpírat. Co proti němu zmůžu? Kleká si přese mě. Nohama se jej snažím odkopnout, ale on mi je svými přišpendlil k zemi. Nemůžu se ani hnout. Jeho váha smíšená se silou je zdrcující. Volnou rukou mi stáhne gumičku z vlasů. Z vlasů, díky nimž jsem krásná. Blaženě se jimi prohrabuje. Prudce otočím hlavou a kousnu jej do ruky. Nečekal to. A už je tu políček. Levou tvář mi zalévá horkost. Už je tu ale ruka, která přejíždí od spánku ke bradě. Laskavé doteky ve mně vzbuzují odpor. Jeho prsty teď kloužou níž. Přejíždí po mé šíji, až ke klíčním kostem. Zastaví se v prohlubni mezi nimi. Sklání se ke mně a onu prohlubeň políbí. Celá se chvěju. Odporem. Do podbřišku mě začíná tlačit jeho mužství. Zrychleně dýchá. Znovu se napřimuje. Vím, že neskončil. Pohledem přejíždí po místnosti. Jeho pohled se zastaví na kusu provazu. Jednou nohou si ho přisune blíž a zase mě přišpendlí k zemi. Volnou rukou popadne provaz a začne mi omotávat ruce. Bráním se, ale on to ani nepostřehl. Jediným zátahem provaz bolestivě utáhl a druhý konec přivázal k nějaké tyčce připevněné ve zdi. A teď má volné obě ruce. S hrůzou sleduji jeho počínání. Jeho ruce zkoumají mou siluetu. Zkušenými pohyby mi stahuje fialové tričko přes hlavu, kde skončí u spoutaného zápěstí. Zase se nade mnou sklání a líbá celé mé tělo. Rukama putuje po mých ještě nedospělých prsou. Oddechuje čím dál víc zrychleně. Kdy tohle skončí? Snažím se nevnímat jeho dotyky, ale je to nemožné. Zavírám oči. Nechci se na něj dívat. Jeho prsty přestaly hladit ňadra. Začaly putovat níže. Objíždí tvar mého pasu, mých boků. Jistými pohyby nahmatá knoflík a zip u kalhot. Je to nesnesitelné. Nadzvedne se a velice pomalu mi stáhne kalhoty ke kotníkům. Tím mi je spoutá k sobě. Už se nemusí bát ani mých nohou. Bezradně vyjeknu, ale to ho jen víc vzruší. Pohledem se pase na mých černých kalhotkách. Napřímí se a rukou začne putovat po vnitřní straně nohy. Mám husinu. Celá se třesu odporem ale i strachem. Už je na stehně. Prsty objíždějí lem mých kalhotek. A už je pod nimi. Ukazováčkem se do mě zanořil. „Isi!“ Vyjeknu, ale on se jen usměje. Hladí mě. Prsty neposedně „poskakují“. Nakonec přeci jen ruku stáhne. Nedočkavě mi sundá poslední kousek oblečení. On sám si stáhne tepláky. Nic pod nimi nemá. Oči mám stále pevně zavřené, ale i tak se mi v mysli ukázal obrázek zduřelého penisu. Cítím, jak se nade mnou sklání. Tentokrát to není prst. Otevřu oči a vidím jeho hlavu zabořenou v mém podbřišku. Fůj! Zvedá hlavu. Naše pohledy se střetly. Přesouvá své tělo nad mé. Teď to přijde. To nejhorší. Znovu zavírám oči. Bolestně vykřiknu, když do mého těla pronikne. Trvá to nesnesitelně dlouho. A bolí to stejně nemožně.
Nevím, kdy skončil. Nevím, jestli jsem omdlela nebo upadla do apatie. Z bolesti mě vytrhly drobné nožičky řítící se ke mně. Někdo mě rozvazuje a znovu oblíká. Můj bráška. Teď mě ale zachránit nedovedl.
Nevím jak mě Is dovedl domů. Ani si nepomatuji, co řekl strýcovi. Pochybuji, že pravdu. Vzpomínám na jediné. Ta krev. Všude ta krev. Bylo to strašné. Musela jsem se jí zbavit. Zabouchla jsem za sebou dveře do koupelny. Strávila jsem tam minimálně půl hodiny. Znovu si to celé přehrávám v hlavě. Neměla jsem to dělat. Klesnu k zemi, kde se kolíbu, dopředu, dozadu a stále znova. Jsem jak v mátohách. Slyším skřípot dveří. Is za mnou přišel. Bere mě za ramena a vede do pokoje. Bez hlesu se svalím na postel.
Již týden ležím v posteli, skoro se nehýbaje. Ale teď nastala změna. Nečekaně se vztyčím. Nevnímám ani Isa vedle sebe. Mířím do kuchyně, kde tuším nůžky. Hledám a nacházím. Zuřivými pohyby si jimi zajedu do vlasů. To ty to všechno zavinily. „Ne!“ uslyším vedle sebe, ale nedbám na to. K zemi se snáší celé chuchvalce krásných černých vlasů. Tolik nenáviděných.
Dílo je dokonáno. Vracím nůžky zpět do kredence. A jako uzlíček neštěstí se kácím do té černé záplavy. Znovu upadám do transu. Kdo ví, na jak dlouho…
Žádné komentáře:
Okomentovat