Už tomu jsou dva roky, co se nás rodiče zřekli. Dnes už chápu více věcí. Vím, co jsme. Vím, čeho se tolik lekli. Ten dort jsme přemístili pomocí kouzel. Nadáním, kterého se tolik bojí. Nadání, které jsem si tolik oblíbila. Už i vím, proč nás poslala sem. Strejda Aedit je čaroděj. Tohle nadání zdědil po své mamince, naší babičce, Tarnee. Ona se ale svého nadání vzdala, ale strejdovi se moc líbí. Proto je izolovaný od zbytku rodiny. Ale jeho manželka, naše teta, ho chápe. Tito dva lidé jsou jediní, co nám rozumí. A jeden člověk z těch dvou teď nahoře sténá bolestí. Naše teta Tomislava, která nám nahrazovala maminku. Jistě, nikdy to nebyla ta krásná paní se světlými vlasy po lopatky, její chorvatský původ se zapřít nedá. Ale i tak. V mnoha věcech nám mamku nahradila. A teď nade mnou leží v modrém, slunečními paprsky prosvíceném pokoji, bílá jako sama smrt, která si pro ni brzy přijde. Je úmorné pozorovat, jak chřadne. Již kolik týdnů nesnědla nic pořádného. Její váha spadla rapidně dolů. Vždycky byla krásně štíhlá, teď je odporně vychrtlá. Čekám, až ji kosti protrhnou tu nesnesitelně křehkou kůži.
Musím za ní. Nechci propásnout těch pár posledních chvil jejího života. Těch pár schodů do patra, co mě od ní dělí, je přímo úmorných. Dveře jsou otevřené. Roiben drží mrtvolně bledou ruku ve své. Tetina se v jeho šestileté skoro ztrácí. Strejda sedí na kraji postele a pláče. Ne! Jdu pozdě. Bojím se. Snažím se spatřit tetu. Ale marně. Celá se v obrovské posteli s nebesy ztrácí. Popojdu blíž a konečně ji spatřím. Dýchá. Pokleknu stejně jako Roiben a chytnu její ruku do své. Už není naděje. Nemoc jí zdolala. I ona už to ví. Přestala bojovat. Usmívá se na nás. Na svou rodinu. Jedinou. Ani své děti nezplodila. Tolik jí nemoc vzala. Od dětí, až po její život. Tisícero prášků ji při životě neudrželo. A teď odchází. Nadobro. Naše druhá matka. První se nás vzdala. Druhou nám příroda vzala. Nikdy nebudem pořádná rodina. Úplná.
Její pohled postrádá všechen jas. Vždy měla smutné oči, ale teď jsou bez života. Poslední nádech. Zavírá již mrtvé modré oči. O ohnivou jiskru přichází i tělo. Její život vyprchal. Její ruka v mé již není rozechvělá. Je pevná, tuhá. Bez života. Mé oči jsou opět mokré. Od doby před dvěma lety jsem neplakala. Slíbila jsem si, že mi již slza neukápne. A slib nesplním. Teď pláču. A nejsem sama. Strýcovo tělo se vedle mne otřásá přerývavými vzlyky. Můj pohled spočine na Roibenovi. I jeho oči se lesknou. Ale slzy nepadají. Zvedá se na nohy a jako posledně mi dává konejšivou ruku na rameno. Opět mě táhne z místnosti, jako posledně. Teď ale kvůli jiné situaci. Musíme nechat strejdu se svou ženou o samotě. Roiben mě dotáhne do mého pokoje, ale zůstal. Neodešel do svého. Co bych si bez něj počala? Bez mého staršího brášky bych nepřežila ani den. Na posteli se stáčím do klubíčka. Stále pláču. Roiben se choulí vedle mě a jednou paží mě objímá.
Ve skoro neměnné poloze zůstávám více než týden. Poté jsem nucena vstát a nasednout do auta. V černých saténových kalhotách, černým roláku a s černými vlasy sepnutými mnoha malými sponečkami do drdůlku, vypadám jako černá vdova. Krásná ale děsivá.
Venku to hýří barvami. Podzim najal nejlepší malíře, ale já mám před očima temnou clonu. Přes ni se jeví vše šedivě. Roiben je též v černé, ale s jeho světlými vlasy vypadá jako padlý anděl. Je tolik podobný mamince. A strýček. Tolik se za těch pár dnů změnil. Jeho vždy usměvavá tvář je nyní zdrhaná, bez špetky jasu. Jak jen může být svět tak krutý?
A už jsme na místě. Vystupujeme z auta a já chytám Roibena za ruku. Konejšivě mi ji stiskne. Vcházíme do kostela. Je pýchou své doby, ale já to nevidím. Míříme k oltáři. K černé rakvi, kde tušíme osobu, jež nám tolik chybí. Vypadá, jakoby spala. Ale stále tak křehká. Stačilo by fouknutí vánku a její tělo by se rozpadlo na prach. Tak křehká. Usazujeme se do lavice. Krom nás a kněze v kostele není nikdo. Snad jen její duch. Knězova slova útěchy a posledního sbohem nevnímám. Myslím jen na ni. Osobu, kterou jsem ztratila. Kdo bude další?
Nepláču. Tentokrát to splním. Už nikdy.
Poslední větvičku myrhy házím na její rakev. Vzala nám ji zem. Odcházíme. Odjíždíme do domova, který nikdy nebyl náš a už nikdy nebude stejný. Vše mi ji bude připomínat. Vila je strašně prázdná. Temná. Její přítomnost vyprchala. A už se nevrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat