I. Začátek

Už zase sedíme v lavici a tváříme se strašně zaujatě. Maminka nám něco vypráví. Hrajeme si na školu. Zrovna tenhle měsíc je to naše oblíbená hra. Rád pozoruju maminku, když chodí tam a zpátky, rozmachuje se rukama a s nepřítomným úsměvem nám vypráví příběhy. "Kayo, co bys dělala, kdyby tvůj spolužák kreslil po lavici?" ptá se maminka a kontroluje tak, jestli ji posloucháme. Na důkaz toho, že vážně dávám pozor, začnu na stůl kreslit koníka. "Vzala bych mu tužku," odvětí sestra a hned se po mě natáhne. Jen se uchechtnu a uhnu. Jsem rychlejší, vždycky jsem byl. Na důkaz toho, vyskočím od stolu a naše zběsilá honička začíná.

Proletíme obývákem jako tornádo a doběhnem až do kuchyně. Všechno tam krásně voní a třpytí se. Zítra nám budou čtyři roky a náš narozeninový, dort už stojí připravený na stole. Táta se nás snaží ukáznit slovy, což ovšem nepoomáhá. A kdo by se taky divil? Vždyť nám jsou teprve tři. Otáčí se na Kaye a už už na ni chci vypláznout jazyk, když tu do něčeho narazím hlavou. Je to tvrdé a hranaté. A bolí to! Než stihnu udělat ukřivděný obličejík (kdo ten stůl postavil přímo za mě?), dojde mi, co se děje. Náš úžasný dort, který jsem s maminkou vytvářel celé dopoledne se pomalu sesouvá k zemi. Všechno je jakoby zpomalené. Nechci aby ten dort spadl a zničil se. Prostě ne! Dřív než mi dojde co dělám, natáhnu k němu ruce a vidím, že Kaye dělá to stejné. A dort se zastaví. Prostě jen tak, ve vzduchu. Nechápu to. Přestože je to úžasný pocit, zdá se mi, že něco je špatně. Otočím se k sestře. Celá jenom září. Ovšem rodiče ne. Jakoby ztuhli. V jejich tvářích je vepsán děs a odpor. Nechápu to. Koukám na Kaye, jak to dělám vždycky. Tváří se stejně. Najednou se ta chvilka, ve které se jakoby všichni zasekli, mění v hrůzu.

Těsně kolem hlavy mi proletí lžička. Táta zrudnul a na čele mu naskočila žíla. Tohle je špatné, moc špatné. Ještě jsem to ani nedomyslel a už se domem linul křik. "Jak je to možné!? Po kom to ti haranti mají? Já to z nich vytluču!"Rozbíhá se k nám. Mám strach. Takový jako snad ještě nikdy ne. Ani nemám čas brečet. V záchvatu, jemuž poroučí pud sebezáchovy, drapnu Kaye za ruku a táhnu ji pryč, pryč od toho monstra. Dotlačím ji do pokoje a zamknu. Nemám tušení, kde se to ve mně bere.

"Děcák! Nic jiného nepřichází v úvahu. Se zrůdami pod jednou střechou žít nebudu!"Taková a ještě horší slova se linou zpoza dveří. Nemůžu tomu uvěřit. Nechci. Co jsme udělali? Co máme dělat? Kdo nazve tříleté dítě zrůdou?

Kontroluju sestru. Krčí se na posteli jako malé zvířátko a tiše kňučí. Nejradši bych se připojil k ní. "Otevři ty dveře, parchante, nebo je vyrazím." Bojím se, že bude ještě hůř, a proto dveře otvírám. Dovnitř tiše vklouzne maminka. Zaplať pánbůh. Sedá si ke Kaye a něco tiše šeptá. Zaslechnu jen slova jako nedovolím a příbuzným. Sestra se ptá, co se děje ale odpovědí jí je jen ticho. "Tak co se tady děje, odpověz!"Chci to vědět! Zakládám si ruce na prsou a cítím, jak mě prostupuje podivný chlad. Cítím, jak ve mně právě teď něco umírá. Snad ta sladká dětská naivita. Ani já se nedočkám vysvětlení.

Sedím v dětské sedačce a zírám z okénka, za nímž se bleskurychle střídají stromy, domy a lidi. To ticho v autě mě dusí. Mám pocit, že se brzo pozvracím, ale nechci to dělat ještě horší. Ty dva obrovské kufry bohatě stačí. Ani Kaye už nepláče. Já k tomu zatím nesebral dost sil.

Konečně motor utichá. Po zániku toho jediného zvuku, který celých osm hodin byl mým jediným společníkem, se cítím ještě víc zraněný. Bez zvědavosti zírám ven. Velká vila, bazén a dva usmívající se lidé na mě nedělají žádný dojem. Proč taky? Přesto mi ten chlap někoho připomíná. Po chvilce, během níž namáhám svůj dětský mozeček, mi to pocvakává. Mámin bratr, o kterém se nemluví. Takže teď patříme k němu?

Táta vyhazuje kufry ven a s námi nezachází o nic lépe. Mám sto chutí ho praštit svou malou pěstičkou přímo do toho hnusného, ledového obličeje. Toho obličeje, který jsem měl tak rád. Stojím tam a sleduju jak se auto s lidmi, kteří byli ještě včera ráno mými rodiči, vzdaluje. Nic mě nemůže vytrhnout z mé apatie. Teda, něco přece ano. Postřehnu vedle pohyb. To se Kaye rozhodla, že si vysleče své oblíbené červené šatičky. Jen co jsou na zemi, následuje je na bahnitou zem. Začíná brečet. Nemám ponětí, kde pořád bere ty slzy. Já se cítím jenom jinak, tak prázdně. Sedám si vedle ní a hladím ji po rameni. Tiše jí začínám broukat naši písničku a pohledem se ztrácím v dáli. Musí to být úděsný pohled na dvě takhle zničená děťátka. Čerstvě čtyřletá.