Zvedám hlavinku podívajíc se do té nejkrásnější tváře na světě. Tmavě hnědé oči mandlového tvaru se na mě něžně usmívají. Dokonalé rty vyslovují mé jméno. S mým drahým Roibem si hrajeme na školu. A ta krásná osoba, naše maminka, nám dělá učitelku. "Kayo, co bys dělala, kdyby tvůj spolužák začal kreslit po lavici?" řekne s úsměvem. A Roib jako na zavolanou začne kreslit tužkou nějakého bujného oře. "Vzala bych mu tužku," řeknu pyšně a hned se po bráškovi oženu napřaženou ručkou. On ale uhne a už se honíme po bytě. Maminka se nám směje krásným zvonivým smíchem. Nedivila bych se, kdyby mi začala fandit.
Vlítnem do kuchyně, kde všechno hraje barvami, zrovna zítra nám budou čtyři roky. Honíme se dál, až nás tatínek okřikne. Ale je pozdě. Drcli jsme do stolu, na kterém se tyčil dvojpatrový dort a právě ten se nyní pomalu ale jistě začíná sesouvat k zemi. S hrůzou se zastavíme. Oba dva. Čekáme výprask. Ale ne, nečekám. Zvedám ruce vedena nějakým instinktem a koutkem oka zpozoruji, že Roib je na tom stejně. A ve chvíli, kdy už dort opustí své místo na stole a řítí se k zemi, je zastaven prazvláštní silou. Pozvednu automaticky ruce a dort se vznese výš, načež dosedne zpět na stůl. Poté svěsím ruce a Roib vedle mne též. Je to zvláštní okamžik. Začnu se smát. "Tatínku, maminko, podívejte, co jsme dokázali," řeknu vesele. Ale sotva se podívám do milovaných obličejů, smích mi z tváře zmizí. Jsou vyděšeni a jejich pohledy se změnily. Nekoukají se na nás láskyplnými pohledy jako doposud. Jsou mrazivé, chladné a bez stopy citu. Nechápavě se kouknu na Roibena. Jako bych se viděla v zrcadle. Stejný pohled se tkví i v mé tváři.
A najednou…všude kolem začnou lítat věci. Tatínek je rudý vzteky. "Jak je to možné!? Po kom to ti haranti mají? Já to z nich vytluču!" Zároveň se slovy se řítí k nám. Ale Roib mě popadne za ruku a rychle dotáhne do pokoje, který zabouchne a s námahou zamkne. Zámek je přece jen dost vysoko.
Celá vystrašená a vůbec nic nechápajíc se stočím na posteli do klubíčka. Nevnímám nic jiného než křik běsnícího táty. "Děcák! Nic jiného nepřichází v úvahu. Se zrůdami pod jednou střechou žít nebudu!" křičí na celé kolo. Jeho proslov skončil dvěma dutými ranami. To vytáhl kufry.
Slyším maminku, jak s někým rychle mluví. Asi s vychovatelkou. Už dnes? Né! Já nechci pryč. V duchu křičím. Telefon zapadl do vidlice. Maminka domluvila. Slyším klepání na dveře. Ale já se nehýbu. Zjišťuji, že peřina je mokrá.
Tentokrát se ozve zabušení. "Otevři ty dveře, parchante, nebo je vyrazím." Asi by to i udělal, nebýt Roiba. Do pokoje ale vešla maminka a opět za sebou zamkla. Přisedla si ke mně a objala. "Nedovolím, aby vás dal do domova. Pojedete k příbuzným," řekne tichým smutným hlasem. Mě se z očí stále derou další a další přívaly slz. "Ale proč musíme odjet?" ptám se plačtivě, ale maminka hodí jen zkormoucený výraz a mlčí dál. Místo ní však promluví Roib. "Tak co se tady děje, odpověz!" založí si ruce na prsou, což u sotva čtyřletého chlapečka vypadá dost zvláštně. Jindy by mě to rozesmálo. Jindy ano, ale dnes ne. Když z Roiba vyzařuje tolik hořkosti a maminka mlčí dál a jen chodí po pokoji a balí nám věci.
Je hotovo. Sedíme na zadním sedadle v sedačkách a kufr se pyšní dvěma naditými loďáky. Nikdo nic neříká. Všichni mlčí. Jedeme hodně dlouho. Město již dávno zmizelo z obzoru, ale my jako bychom nikdy neměli zastavit. Auto fičí tmou. Již je noc, ale já ne a ne usnout. Už nepláču. Nemám více slz.
Konečně zastavujeme. Rožíná se světlo a dává nám vidět honosnou vilu s obrovskou zahradou a bazénem. Před ní stojí šťastný pár. Ten muž, ty oči. Ano, ty jsem přece někde viděla. Kouknu na maminku, a pak zpět na toho pána. Už chápu, tohle je její zavrhnutý bratr, o kterém nám jednou vyprávěla. Takže tady budeme bydlet. Osm hodin od skutečného domova.
Tatínek vyhodil naše kufry z auta. A už jsme venku i my. Auto odjíždí i s mým andělem. S mou maminkou. Zůstaly mi po ni jen ty její oči. Moje. Roibenovi. Pánovi, Představuji si jak se za námi kouká z rychle mizícího auta. Ten smutný pohled. Nebo je to skutečnost? Nevím. Ale jedno vím jistě, už ji neuvidím. Už nikdy. Už nikdy nebudu mít na sobě šaty. Příliš by mi ji připomínaly. Pomalými pohyby začnu rozepínat knoflíček po knoflíčku. Až zůstanu jen v košilce. Kolem mě je záplava červené látky. Mé kdysi oblíbené barvy. Teď ji nesnáším. Sesouvám se k zemi. Už mohu plakat. Pláču. Moře slz. Kde jen je beru? Nic necítím, jen dotek malé teplé ručky na mém rameni. "Roibe, můj drahý Roibe", řeknu jen.
Žádné komentáře:
Okomentovat