Ten čas tak letí...Ani si nepamatuju, kdy se tak rychle rozběhl. Co pamatuju, vždycky se táhnul a každá minuta trvala přinejmenším hodinu. Teď je to ale jinak. Všechno je jinak. Od toho dne, kdy přišel dopis. Kde vlastně skončil ten kousek papíru? Asi ho má Vor. Z ruky ho pustila jen jednou a to tehdy, když jsem jej šel ukázat strýci. Ten tomu taky nejprve nevěřil, pak se ale se zamračným výrazem vytratil těžko říct kam. Přemýšlel jsem nad jeho reakcí, nic jsem ale nevydumal.
Po objevení onoho "malého" problému s penězi se Vor zase odtrhla od reality a vrátila se do svého světa, kam nepouští ani mě. Nevím, co s ní. Nemluví, jen si tak sedí. Ano, čtete správně. Už se dokáže sama posadit. Jediný pokrok po takové době. Sedával jsem u ní, objímal ji a vyprávěl jí, jak to bude na hradě krásné a že to spolu zvládneme. Samozřejmě bez odezvy či nějakého účinku. Člověk si časem zvykne. Celou dobu mi to šrotovalo v hlavě. Jak to máme udělat? Kde sehnat dostatek peněz? A jak se dostat do Londýna?
Ať jsem si lámal hlavu sebevíc, odpovědi jsem nenacházel.
Pak se to stalo. Právě jsem odcházel od Vorimy dolů do kuchyně, protože byl nejvyšší čas začít něco kuchtit na oběd. Něco bylo jinak. Pár vteřin mi nedocházelo, co to je za pravidelný zvuk, který mě pronásleduje. Až pak mi došlo, že Vor vstala a plouží se za mnou. To její kroky, její dech byly tím přízrakem, který se táhnul se mnou. Musel jsem se usmát. Pro jistotu jsem však mlčel. Kdo ví, co se jí honí v hlavě, nerad bych ji vyděsil. Začala mi tak pomáhat s vařením. Pořád jsem na ni po očku pokukoval, jestli je v pořádku, jestli třeba neomdlívá ale moje obavy byly asi přehnané.
Zrovna jsem krájel brambory, když mě to trklo. Jasně, už vím kde sehnat peníze. Nebude to moc ale snad to vyjde. Vor jsem prozatím nic neříkal, co kdyby to nevyšlo. Nechtěl jsem, aby se dočkala dalšího zklamání.
Začal jsem pracovat. Umýval jsem auta sousedům - samozřejmě těch mimo naší ulici, sem tam jsem pomohl s něčím na zahradě, dělal poslíčka. Spoustu jednoduchých věcí, které mohlo klidně vykonávat dítě. Ale to hlavní bylo, že jsem tak získával peníze. Nebylo jich moc ale postupně přibývaly.
V zápalu práce a nadšení, že konečně můžu něco dělat, jsem nějak pozapomněl na Vor. Vím, že je to neodpustitelné. Nechával jsem ji čím dál tím víc samotnou. Zastavil se doma vždycky jenom na jídlo a na noc. Nenapadlo mě, že si toho všimne.
Zrovna dneska jsem měl už od rána dobrou náladu. I když venku pršelo. Měl jsem na dnešek přislíbenou prácičku u jedné starší paní, která potřebovala pomoct s nákupy. Hned po snídani jsem k ní vyrazil a vydělal si o pár drobných víc, než obvykle, což mou náladu pozvedlo ještě výš. Promoklý jsem se vrátil domů a nachystal oběd. Strýce jsem už pár dní neviděl, tak jsem alepsoň vyskočil nahoru pro Vor. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ji nenašel na jejím obvyklém místě. V ten okamžik by se ve mě krve nedořezal. Hlavou mi prolítly desítky hrůzostrašných scénářů. Vloupal se sem soused a odvedl ji. Našla nože, které jsem pořád pečlivě schovával a zranila se. Strýc ji prodal kvůli chlastu. Úplně živě jsem viděl její zkrvavené a zmlácené tělo pohozené v nedalekém lese. "Vorimo!" Vykřiknul jsem hlasitě a když se neozvalo ani pípnutí, vystřelil jsem z pokoje. Rozrazil jsem těch pár dveří, které náš domek vlastní a všude jsem našel jen prázdno a ticho. Ani ta pitomá ozvěna mi neodpovídala. Začala se mě zmocňovat hysterie. Kdo mi vzal mou malou sestřičku?! Vyběhl jsem ven na dvorek začal hledat i tam. Déšť, který mi před chvílí skýtal krásné osvěžení, mi nyní připomínal malé střepy, které se zabodávají do mé kůže a trestají mě tak za to, že jsem nechal Vorimu samotnou.
V keři za mnou se ozvalo zašustění. Prudce jsem se otočil na neexistujícím podpatku v očekávání, že spatřím velkou nestvůru, jak požírá Vor a už jsem uvažoval, čím bych ji tak mohl propíchnout. Nemáte nejmenší tušení, jak se mi ulevilo, když zpod keře vylezla moje sestra. Úlevu hned vystřídalo překvapení. Proč je tady venku? Na můj výraz odpoví jen pokrčením ramen a mě nezbývá než přikývnout.
Nejvyšší čas jí to říct. Zvedám skoro plný měšec a spokojeně se uculím, když v něm zacinkají mince.
"Kde?" Vydá ze sebe další slovo po tak dlouhé době. Usměju se a prozradím jí, jak si přivydělávám. To, že je to stále žalostně málo nemá cenu vyslovovat."Isi," zachraptí, "proč si mi nic neřekl? Jsem ti mohla pomoct." Nestačím zírat. Dlouhá věta z ní vylezla jako z vězení, jako s pout. Mám pocit, že v ten okamžik zase vysvitlo na nás dva slunce. Ovšemže stále beznadějně prší, ale když mě Vor vezme za ruku a táhne do ulic, je mi ještě veseleji než ráno.
Elyovic
Musíš-li se ptát, nic se nedozvíš; pakliže odpověď znáš, ptej se.
pátek 6. ledna 2012
úterý 3. ledna 2012
6. Prosím, ať to stačí...
Mnoho dní už uběhlo od té chvilky procitnutí. Už zase nemluvím. Zajímalo by mě, kdy mě to už přestane bavit, ale ten okamžik nepřichází. Kde je ten dopis? Má ho Is nebo snad strýc? Nevím, nic nevím. Vzpomínám si, že jsem ho zmačkala do malé kuličky. Stále nepřestávám věřit v to, že odsud vypadneme. Že konečně budeme mít možnost žít. Musím si stále opakovat, že naděje umírá poslední, přece se náš život někdy musí obrátit k lepšímu. To přece nejde, aby si jedenáctileté děti vytrpěly utrpení dalších milionů lidí. Míru pro utrpení jednoho člověka už jsme překročili, dokonce dvojnásob, jednou to přece musí skončit.
Tyhle myšlenky mi neustále šrotují v hlavě a já je neumím zastavit. Ani Is, který mě neustále konejší, stále mě přesvědčuje, že peníze budem mít. Že je nějak získáme. Chtěla bych mu věřit, ale jde to těžko. Jak bychom mohli získat takové množství, když strýc nemá ani na to, aby nám nepršelo na hlavu.
Cítím, že se něco děje. Is se mnou netráví tolik času jako předtím. Pořád je pryč a já se sama se sebou musím vyrovnat bez jeho pomoci. Připadá mi to jako nemožné. Přesto by se nějaký pokrok dal vypozorovat. Už přece neležím celé dny, už sedím a třeba někdy pomáhám s vařením. I strýce už jsem párkrát viděla. Už nejsem jen ta zalezlá, zamlká holka z prostého pokoje. Změnila jsem se. Jsem holka zamlklá a starý rozpadající se pokoj obýváme pořád, ale už někdy vstrčím čumák ven. Dokonce jsem vylezla na chvilku na dvorek. Svítilo zrovna sluníčko a jeho paprsky mě lechtaly na tvářích. Ten kdysi známý pocit byl příjemný a dokonce mě potěšil.
Stále nevím, co Is dělá. Jsem doma pořád sama. Strýc lítá kdo ví kde. Ty jeho partičky už doma nevede. Ale strýc mě nezajímá. Chci vědět, kde je Is. Proč mě nechává samotnou doma? Proč mi neříká, kam jde?
Stále nevím, co Is dělá. Jsem doma pořád sama. Strýc lítá kdo ví kde. Ty jeho partičky už doma nevede. Ale strýc mě nezajímá. Chci vědět, kde je Is. Proč mě nechává samotnou doma? Proč mi neříká, kam jde?
Znovu sedím na zahradě, schovaná ve křoví před zraky všech. Prší. Na ten sousední dům se nemůžu ani podívat. Najednou slyším kroky. Přikrčím se ještě více a jsem pro okolí ještě více neviditelná. Ale...ty kroky se mi zdají povědomé. Trošku nakouknu a...ano je to Is. Rychle vyběhnu zpoza keře. Kouká na mě nechápavě. Nevěděl, že už chodím ven. Jen pokrčím rameny, ale na tváři se mi nepohne jediný sval. Co dělat? Kouknu na něj s otázkou v očích a on přikývne. Je to skvělý bratr. Zacinká mi skoro plným váčkem před očima. Pochopím, o co se jedná. „Kde?“ Další slovo po delší době, opět ten divný škrábavý pocit v krku, ale on se jen usměje. „Myju auta, chodníky, lidem boty, my se tam musíme dostat.“ Pousměju se a vrhnu se mu kolem krku. „Isi,“ zachraptím „proč si mi nic neřekl? Jsem ti mohla pomoct.“ Já mluvím? Tak zvláštní slyšet svůj hlas ve větách. „Musí nám to stačit, pojď, jdem pokračovat,“ vezmu ho za ruku a táhnu zpět na ulici. Ani nevnímám onen prokletý dům. Nic mě nezastaví, před odjezdem na vytoužené místo. Ani dvanáctihodinové úmorné vedro, ve kterém drhneme auta.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)