Elyovic

Musíš-li se ptát, nic se nedozvíš; pakliže odpověď znáš, ptej se.

středa 31. srpna 2011

5 - Kapka naděje

Už je to dlouho, co jsem naposledy vnímala čas. Nemám ponětí co je za den. Nevím, kdy jsem se ponořila do apatie. Tak útěšné a vítané po onom dni. Ne! Nechci na něj myslet, ale stále se mi do podvědomí vkrádají vzpomínky na jeho dotyk. A stále se při té vzpomínce třesu. To jediné ukazuje, že jsem nesklouzla do nevnímající temnoty úplně. Ty náhlé otřesy. Ta husí kůže a studený pot, co mě vždy na pár okamžiku polije. Je mi líto, že takhle trápím Isiho, ale já si nedokážu pomoct. Nedokážu znovu začít vnímat svět. Bojím se představy, že bych ho musela znovu vidět. Že by se na mě jen pousmál. Že bych k němu zase musela jít a… Ne! Nesmím myslet dál, jinak Isa vyděsím a to nechci. Už ho dál nechci trápit. Je mi to tak líto. Jen kdyby věděl. Zajímalo by mě, kdy jsem naposledy řekla nějaké slovo. Vím, že jsem před pár minutami ulehla od jídla, ale co jsme to vůbec jedli? Nemůžu si vzpomenout. Všechno je tak zastřené, ale nevadí mi to. Je to podivně uklidňující.
Ale dneska se děje něco zvláštního. Jedinou věc co dokážu vnímat je Is. A ten je dneska nějaký roztržitý. Zajímalo by mě, co se děje. Už si vzpomínám. Pizza. To bylo to jídlo. Slavnostní. Máme ji vždy, když máme narozeniny. Že by byl tak nepozorný z toho? Je to zvláštní, ale on mi to určitě vysvětlí. Vždycky ke mně promlouvá. Vydrží věčnost, než ho moje pasivita přestane bavit. A pak odejde zklamaný, že stále neodpovídám.
A už je tady. Přichází k pravidelnému rituálu. Směje se. Je to zvláštní. Opravdu. Podává mi nějaký dopis. Jen se na něj znuděně podívám, ale opět obrátím pohled. Jen si povzdychne, ale úsměv neustává. Otevírá obálku. Snad s mým jménem? Nevím. Nestarám se. Předčítá nějaká slovo. Jejich smysl mi uniká. „Vážená slečno, vážený pane,
s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.“ Až ke konci věty začínám chápat. Chápat a možná i vnímat.
Sedám si a podávám ruku. Stále mlčím, ale snad už se mi v tváři značí něco jiného, než prázdnota. Is mi dopis podává a já jej hltám očima. Ta slova. Dokáží pohladit na duši. Začínám doufat. Třeba se přece jen dostanem pryč. Pryč z jámy lvové. Pryč z tohoto hororu, který se stal skutečností. Který prožívají dvě čerstvě jedenáctileté děti. Mám takový divný pocit. Vychází z obličeje. Sáhnu si na něj a podvědomě přejedu rukou po puse. Co je to? Úsměv? Tenhle výraz jsem už nepoužila strašně dlouho. I Is se usmívá. Hladí po ramenní, až mě nakonec obejme. Nevěřícně objetí opětuji. „Konečně“ vydechnu zcela tiše. První slovo za mnoho měsíců mně podivně dráždí v krku. Is se na mě nevěřícně kouká. Jeho obličej září. Mladší sestřička mu promluvila. „Vor, má malá Vorimo,“ řekne celý rozzářený. „Konečně vypadnem, ještě sice rok, ale máme se na co těšit. Bude to super.“ Nakazil mě svou radostí. Věřím tomu. „Ano, to bude,“ řeknu jen, stále stejně tiše. Hlas se vrací jen nejistě. Začínám v duchu jásat. Vážně je to možné? Vážně se odsud dostanem pryč? Pryč od tyrana i násilníka? Ale kde na to vezmem peníze? Nebude to zadarmo. Úsměv pohasíná. Znovu se choulím. Is na mě kouká nechápavě. Snad začínal doufat. „Kay, copak? Copak je?“ Znovu mě objímá. „Peníze“ Jedno slovo a dalo mi zabrat. Hlas se mi na mě zlomil. Ale nepláču. Slíbila jsem to. Is mě jen konejšivě tiskne. „To se vyřeší, to se vyřeší,“ opakuje stále dokola a houpe se mnou z jedné strany na druhou, jako bych byla pětileté děcko. A já mu zabořuji hlavu do ramene. Snažím se mu uvěřit. Chci tomu věřit. Doufám!

pondělí 22. srpna 2011

IV. Děs a hrůza

„Tady zalezte a ticho!“ Jo, tahle slova slyšíme už po několikáté. Strýc si totiž našel novou zábavu. Už mě tolik nemlátí. Jen párkrát do měsíce. Místo toho se začal stýkat s podivnými lidmi. Mudly i kouzelníky. Nevím, kteří jsou divnější.
Když je přivedl poprvé, řekl přesně tahle slova a zavřel nás do našeho pokoje – nejmenší místnůstky ze všech. Samozřejmě jsme se hned přitiskli na dveře a natahovali uši, jak jen to šlo. Nic moc jsme se ale nedozvěděli. Jediné, čím jsme si byli jisté, bylo, že to byli dva chlapi. Dva různé hluboké, nebezpečné hlasy. Jasně, že jsme byli zvědaví. Proto jsme při příští návštěvě cizinců dveře tiše pootevřeli a vystrčili hlavy ven. To, co jsme zaslechli, vyvolalo více otázek, než dalo odpovědí. „Ano, bude to včas.“ujišťoval kohosi strýc.  „Jste si jist? Potřebujeme to přesně, a žádné výmluvy!“ odsekl hrubý hlas. „Nemějte obavy, bude to přesně, jak jsme se dohodli?“ Konec věty se změnil v otázku. Následovalo tiché uchechtnutí. „ Se ví…“
Už mě docela bolelo za krkem, tak jsem se chtěl trochu narovnat. To se ukázalo jako nešťastné rozhodnutí. Když jsem se pohnul, byť jen maličko, stará prkna pode mnou zavrzala. Ztuhl jsem a hodil vyděšeným pohledem po Kaye. I muži vedle ztichli.
„Tvrdil jsi, že tu jsme sami!“houkl rozčileně ten cizinec a už bylo slyšet dupot, jak mířil k nám. „To-to…“začal koktat strýc, ale k ničemu to nebylo. Urychleně jsme zalezli zpátky a skočili na postel. Jen co jsme dopadli, dveře se rozletěly a v nich stál malý chlápek. Malý co do výšky, ovšem jeho přítomnost zaplnila celý pokoj. V tmavém obleku, pršiplášti a s kloboukem do čela vypadal celkem zazobaně. Jeho oči ale jenom sršely vztekem a podlostí. „Ahá…“vydal ze sebe mnohoznačně a s nechutným úsměvem se obrátil na strýce, jež se objevil za ním. „Tak tohle tady schováváš. Je fajn mít nějakou tu páku.“Otočil se na patě a zmizel venku.
Od téhle příhody nás strýc, pokaždé když čekal podobnou společnost, vodil k sousedovi. Byl to milý týpek. Něco přes čtyřicet, bez manželky. Sem nás odvedl i tentokrát. Zrovna jsme si hráli na dvorku, když se přiřítil a odtáhnul nás vedle.
Jen co se otevřely dveře, přestalo se mi to zamlouvat. Sousedovy oči byly vodnaté, táhl z něho chlast a tak divně se šklebil. Pohledem pátrám po příčině té změny. Ale nikde nenalézám nic divného. Křesla stojí tam co vždycky, popelník je plný, noviny leží na zemi. Jak říkám, nic neobvyklého. Najednou vycítím vedle pohyb. Byl jsem tak zabraný do prohlídky domu, že jsem nepostřehl, když se soused přiblížil ke Kaye a chňapl ji za paži. Co to dělá? Než jsem stihnul svou myšlenku zformulovat do věty, velká ruka do mě strčila a odhodila mě ke zdi. A už táhnul Kaye kamsi dozadu. Tam, kde byla jenom kuchyň a dveře do sklepa. Sklep!
Dvířka rozrazil a sestru strčil dolů ze schodů. Začal jsem se hrabat na nohy ale v tom spěchu, se mi to nepodařilo dost rychle. Dveře se už zavíraly. Konečně jsem stál a rozběhl se k nim. Dutý zvuk, který signalizuje zapadnutí těžké závory je pro mě znamením selhání. Příliš pozdě se dostávám ke dveřím. Přesto do nich začínám bušit pěstmi. „Vor! Vor! Pusť ji!“ křičím ze všech sil, ale odpovědi se mi nedostává. Sakra! Srdce mi buší jako splašené a vím, že tam dole se děje něco příšerného. Netuším co. Jenom mám pocit, že musím něco udělat. Musím! Znovu začínám bušit na dveře, ale ty se ani nehnou. Jakoby se na mě jejich dřevěný vzor šklebil a posmíval se. Pěsti už mám celé bolavé a z jednoho kloubu začíná téct krev. Taky mě z toho neustálého vyřvávání bolí v krku. Na chvíli si dávám pohov a sesunu se k zemi. Téhle volné chvilky využiju k tomu, abych zjistil, co se tam děje. Přitisknu ucho na dveře. Překvapivě neslyším nic. Dlouho nic, až najednou Kayin výkřik: „Isi!“ Zase vyskakuju na nohy. „Vor! Vorimo!!“ řvu, či spíše už jenom chraptím. Další odpovědi se nedočkám. Zase se vysíleně sesunu na koberec. Zády se opírám o zeď naproti dveří, objímám si kolena pažemi a hypnotizuji dveře. V hlavě mi buší a vlastní myšlenky po mě křičí, ať s tím sakra něco udělám. Nevím ale co. Není nikdo, koho bych mohl volat. Navíc mám strach, že kdybych odtud odešel, nemusel bych sestru už nikdy vidět.
Po několika minutách, které mi připadají, jako věčnost zaslechnu na schodech těžké kroky. Ať napínám uši sebevíc, tišší cupitání menších nožek nezachytím.
Závora se s tichým zaskřípáním zvedne a dveře se otvírají. V nich stojí ta zrůda. Tváří se velmi spokojeně a povytahuje si tepláky na zadku. Chvíli trvá, než mi dojde, že mi nijak nebrání jít za ní. Řítím se tedy dolů po schodech, jak jen to jde.
To co tam nacházím, mi vyráží dech. Moje malá sestřička, schoulená do klubíčka a svázaná. Její oblečení se válí o kus dál na podlaze a okolo je krev a něco nechutně bílého. Klekám si k ní a opatrně rozvazuju provaz, jenž jí poutá ruce. Snažím se moc nemyslet na to, co se stalo. Její pohled mluví za vše. Je prázdný, bezvýrazný. Už v něm nevidím moji milovanou sestru. Hladím ji po vlasech a oblíkám. Cítím se příšerně. Nedokázal jsem ji zachránit. Zklamal jsem jediného člověka, který mi zbýval. Podobné myšlenky na mě dotírají, zatímco vláčím Kaye zpátky domů. Naštěstí jsou chlápci už pryč a strýc šel asi zase do hospody.
Jen, co zavírám dveře. Kaye se mi vytrhne z rukou a rozběhne se do koupelny. Vrhám se za ní ale než stihnu vpadnout dovnitř, zarazím se. Možná bych ji měl chvilku nechat o samotě. Ale třeba mě potřebuje. Co když se s tím nedokáže vypořádat sama? V nejistotě vyčkávám přede dveřmi víc než půl hodiny, zatímco uvnitř slyším téct vodu. Pak i ta utichá. Čekám, kdy se vynoří Kaye, ale ona nepřichází. Pomalu tedy otvírám dveře. Sedí tam na zemi a kolíbá se dopředu a dozadu. Vypadá to strašidelně. Měl jsem sto chutí prostě s křikem utéct. Vzpamatuj se Roibene! Je to moje sestra, žádné strašidlo.
Beru ji za ramena a odvádím do pokoje. Uložím ji na postel a přikryju tou chatrnou peřinkou. Trávím u ní všechen svůj čas. Objímám ji, mluvím na ni, držím ji za ruce. Jako bych mluvil do zdi. Žádná reakce, nic. Dokonce ani strýc sem nechodí. Když se vrátil z hospody a viděl ty její oči, zase ze dveří vycouval. Nevadí mi to. Modlím se, aby byla v pořádku.
Uběhl týden a pořád žádná změna. Najednou se však posadila, vstala a rozešla se ke kuchyni. Nechápu to ale ihned mířím za ní. Za rohem spatřím něco, co mě zabolí. Vidím moji Vorimu, jak si velkými nůžkami stříhá své krásné, černé vlasy. Úplně na krátko. „Ne!“ pokouším se ji zarazit, ale vím, že je to marné. Už se rozhodla. Se smutkem sleduji prameny vlasů, jež pokrývají zem okolo. Ty vlasy jsem miloval. Byla s nimi tak nádherná.
Jen co dokončí své dílo zkázy, zase upadá na zem. Hned jsem u ní a nůžky zase schovávám, kdo ví, co by ji ještě mohlo napadnout.Sedám si k ní a objímám ji. Šeptám jí do ucha konejšivá slova a doufám, že mě vnímá. Zároveň si přeju, aby měla pravdu. Aby ten její sen o Bradavicích byl skutečný. Já tomu nikdy nevěřil.Na takovou honosnou školu určitě nemáme dost schopností a určitě nemáme dost peněz. Přesto jí vyprávím, jak to tam bude krásné, nikdo nás tam nebude otravovat a až se naučíme čarovat, všechny tyhle hnusné lidi zaklejeme.Nevěřím tomu, zní to jako sen, ale pro ni to je naděje. Naděje, že tady nezkejsneme celý život. 

sobota 20. srpna 2011

4 - Jako by toho bylo málo...

Jsou tomu již dva roky, co jsme útulnou vilu vyměnili za starou barabiznu postrádající jakékoliv pohodlí, dva roky, co se ze strýce stal nevyléčitelný alkoholik. Čtyři roky, co umřela teta Tomislava. Šest let, co nás rodiče poslali do háje. A zbývá poslední rok, než odjedem studovat do Bradavic. Poslední rok do vysvobození od denně dopadajících ran. Proč jen čas ubíhá tak pomalu?
S Isim si hrajeme na dvorku, který jsme jakž takž zútulnili. A už je to tu zas. Rány ozývající se z domu. Strýc dorazil. Opět místo pracáku skončil v hospodě. Už jsme si zvykli. Přichází na zahradu s hrůzostrašným výrazem ve tváři. Do každé ruky popadá jednoho z nás a trhavými pohyby nás smýčí ven z dvorku. Vím, co se děje. Zase přišli ti jeho přátelé. Jen Teddy ví, co tam dělají, a tak nás vede k sousedovi, ať toho nejsme svědkem. Vodka mu mozek ještě nevybílila natolik, aby mu bylo všechno jedno. A jsem tomu ráda. Soused je fajn. Čtyřicátník bez manželky. Ale vtipný chlap s boží bradkou.
Sotva však otevře dveře, poznám, že je něco špatně. Jiskřičky šibalství nejsou v jeho očích přítomny. Jsou nyní vodnaté. Strýc s námi smýkne dovnitř a zabouchne dveře. Kouknu na Istima. Tváří se tak, jak se já cítím. Od jednoho ožraly k druhému. Co jsme udělali? Ptám se světa. Ale neodpovídá. Tu ucítím silný stisk velké dlaně na mé paži. Moc velké, aby byla Isiho. Kouknu na vlastníka oné dlaně a vidím šílenství. Šílenství smíšené s chtivostí. Vycení zuby a druhou rukou odhodí Istiho ke stěně. A mě smýká po zemi k malým dvířkům. Malým dvířkům vedoucím do zatuchlého sklepa. Ránou do zad mě pošle ze schodů dolů. Slyším zapadnutí závory. Příliš těžké na to, aby se podařilo Istimu je vyrazit. Cítím otřesy, když Is bouchá do dveří a něco nesrozumitelně křičí. Ale já mám oči jen pro jedno. Pro chlapa, který pomalým krokem sestupuje z rozvrzaných schodů. Výraz chtivosti teď dominuje. Jeho oči ě budou strašit do skonání světa. Pozadu se po čtyřech přesouvám, co nejdál od toho chlapa. Ale v dalším pohybu mi zabrání stěna. Už je jen metr ode mne. Ne! To nedovolím! Tisknu se co nejblíže ke stěně. Ale marně. Jediným škubnutím ruky, mě přitiskne k zemi. Křičím. Bráním se. Marně. Jednou rukou sevřel mé do kleští. Druhou mě silou donutil si lehnout. Je zbytečné se vzpírat. Co proti němu zmůžu? Kleká si přese mě. Nohama se jej snažím odkopnout, ale on mi je svými přišpendlil k zemi. Nemůžu se ani hnout. Jeho váha smíšená se silou je zdrcující. Volnou rukou mi stáhne gumičku z vlasů. Z vlasů, díky nimž jsem krásná. Blaženě se jimi prohrabuje. Prudce otočím hlavou a kousnu jej do ruky. Nečekal to. A už je tu políček. Levou tvář mi zalévá horkost. Už je tu ale ruka, která přejíždí od spánku ke bradě. Laskavé doteky ve mně vzbuzují odpor. Jeho prsty teď kloužou níž. Přejíždí po mé šíji, až ke klíčním kostem. Zastaví se v prohlubni mezi nimi. Sklání se ke mně a onu prohlubeň políbí. Celá se chvěju. Odporem. Do podbřišku mě začíná tlačit jeho mužství. Zrychleně dýchá. Znovu se napřimuje. Vím, že neskončil. Pohledem přejíždí po místnosti. Jeho pohled se zastaví na kusu provazu. Jednou nohou si ho přisune blíž a zase mě přišpendlí k zemi. Volnou rukou popadne provaz a začne mi omotávat ruce. Bráním se, ale on to ani nepostřehl. Jediným zátahem provaz bolestivě utáhl a druhý konec přivázal k nějaké tyčce připevněné ve zdi. A teď má volné obě ruce. S hrůzou sleduji jeho počínání. Jeho ruce zkoumají mou siluetu. Zkušenými pohyby mi stahuje fialové tričko přes hlavu, kde skončí u spoutaného zápěstí. Zase se nade mnou sklání a líbá celé mé tělo. Rukama putuje po mých ještě nedospělých prsou. Oddechuje čím dál víc zrychleně. Kdy tohle skončí? Snažím se nevnímat jeho dotyky, ale je to nemožné. Zavírám oči. Nechci se na něj dívat. Jeho prsty přestaly hladit ňadra. Začaly putovat níže. Objíždí tvar mého pasu, mých boků. Jistými pohyby nahmatá knoflík a zip u kalhot. Je to nesnesitelné. Nadzvedne se a velice pomalu mi stáhne kalhoty ke kotníkům. Tím mi je spoutá k sobě. Už se nemusí bát ani mých nohou. Bezradně vyjeknu, ale to ho jen víc vzruší. Pohledem se pase na mých černých kalhotkách. Napřímí se a rukou začne putovat po vnitřní straně nohy. Mám husinu. Celá se třesu odporem ale i strachem. Už je na stehně. Prsty objíždějí lem mých kalhotek. A už je pod nimi. Ukazováčkem se do mě zanořil. „Isi!“ Vyjeknu, ale on se jen usměje. Hladí mě. Prsty neposedně „poskakují“. Nakonec přeci jen ruku stáhne. Nedočkavě mi sundá poslední kousek oblečení. On sám si stáhne tepláky. Nic pod nimi nemá. Oči mám stále pevně zavřené, ale i tak se mi v mysli ukázal obrázek zduřelého penisu. Cítím, jak se nade mnou sklání. Tentokrát to není prst. Otevřu oči a vidím jeho hlavu zabořenou v mém podbřišku. Fůj! Zvedá hlavu. Naše pohledy se střetly. Přesouvá své tělo nad mé. Teď to přijde. To nejhorší. Znovu zavírám oči. Bolestně vykřiknu, když do mého těla pronikne. Trvá to nesnesitelně dlouho. A bolí to stejně nemožně.
Nevím, kdy skončil. Nevím, jestli jsem omdlela nebo upadla do apatie. Z bolesti mě vytrhly drobné nožičky řítící se ke mně. Někdo mě rozvazuje a znovu oblíká. Můj bráška. Teď mě ale zachránit nedovedl.
Nevím jak mě Is dovedl domů. Ani si nepomatuji, co řekl strýcovi. Pochybuji, že pravdu. Vzpomínám na jediné. Ta krev. Všude ta krev. Bylo to strašné. Musela jsem se jí zbavit. Zabouchla jsem za sebou dveře do koupelny. Strávila jsem tam minimálně půl hodiny. Znovu si to celé přehrávám v hlavě. Neměla jsem to dělat. Klesnu k zemi, kde se kolíbu, dopředu, dozadu a stále znova. Jsem jak v mátohách. Slyším skřípot dveří. Is za mnou přišel. Bere mě za ramena a vede do pokoje. Bez hlesu se svalím na postel.
Již týden ležím v posteli, skoro se nehýbaje. Ale teď nastala změna. Nečekaně se vztyčím. Nevnímám ani Isa vedle sebe. Mířím do kuchyně, kde tuším nůžky. Hledám a nacházím. Zuřivými pohyby si jimi zajedu do vlasů. To ty to všechno zavinily. „Ne!“ uslyším vedle sebe, ale nedbám na to. K zemi se snáší celé chuchvalce krásných černých vlasů. Tolik nenáviděných.
Dílo je dokonáno. Vracím nůžky zpět do kredence. A jako uzlíček neštěstí se kácím do té černé záplavy. Znovu upadám do transu. Kdo ví, na jak dlouho…

čtvrtek 18. srpna 2011

3 - A bylo hůř


Všechno se změnilo. Dům je ponořen do temnoty a už z ní nevzejde. Tetina smrt změnila životy nás všech. A naše dva, již tolik otřesené životy, ještě víc. Ihned po pohřbu se strýc zabarikádoval doma. Z jeho pracovny šly slyšet otřesy a někdy i výkřiky. Neměla jsem ponětí, co se tam děje. Až jednou vylezl. Byl totálně na mol. S vraždícím pohledem zamířil k nám. To vy jste ji zabili, křičel. Před jeho hněvem jsme utekli do bezpečí Roibenova pokoje a poslouchali jen dunivé rozvztekané kroky. Poté opět zalezl do pracovny, ze které se po chvíli ozval zvuk třeštícího se křišťálu. To rozbil tu vázu, kterou teta tolik milovala.

Další den jsem se s obavami vydala na snídani. On už tam čekal. Bylo to zvláštní. Usmíval se. Jako by na všechny předešlé aféry zapomněl. Dny plynuly jako dřív, jen bez toho jasu, který nám do života vkládala teta. Opět jsem začala mít strejdu ráda. Opět jsem mu dala svou důvěru.

O dva roky později se ale něco změnilo. Jeho pohled začal být opět strhaný. Jeho oči, stále plny smutky, byly čím dál vzdálenější, a pokud to bylo vůbec možné, smutnější. Už zase se začal zavírat do pracovny. Přestal chodit do práce a jeho firma na výrobu svíček zkrachovala. Zase začal pít. Když mu došel chlast v pracovně, začal trávit víc a víc času v hospodě. My dva jsme čekali celé dny sami v temném domě. Zatímco rozradostněný jásot jiných dětí k nám plynul z blízkého hřiště, my jsme se ve strachu choulili k sobě, očekávajíc příchod navaleného strýce.

Z domu se začali vytrácet věci. Tu zmizela skříň, tu zahradní trpaslík. Po nějaké době jsme bydleli mezi bílými stěnami. Když došli i poslední peníze, sebrali jsme těch pár švestek, co nám zbyly a přesunuli se o pár chalup dál.

Se svou rukou v Roibenově se mi naskytl pohled na starou barabiznu. Čtyři místnůstky. To bylo jediné, co v sobě ukrývala. Barabiznu lemoval něco jako dvorek, který byl ohraničen rozpadajícím se plotem. Hrůza. Až takhle jsme klesli.

Zabydleli jsme se jak jen to šlo a s hrůzou sledovali počínaní strýce. Den ode dne to bylo horší. Pivo vystřídala vodka s rumem. Kam jen oko dohlédlo, se válely prázdné láhve. I v té posteli, ve které jsme se s Roibenem choulili do kubíčka pod chatrnou přikrývkou, kterou jsme našli. Cit, který jsem si k němu vybudovala, již nadobro zmizel.

Den co den, když se pozdě v noci vracel, jsme trnuli hrůzou. "Vy malí hajzli! Kde jste? Zuj mi boty a přines další chlast!" Počastoval nás slovy na uvítanou. Museli jsme být dostatečně rychlí, abychom mu posluhovali, jinak nás odměnil útokem letící láhve nebo tím, co měl zrovna v ruce. Zvykli jsme si čekat na něj u dveří, jako uvítací garda. Ale i tak, jeho příchody se málokdy obešly bez výbuchu vzteku. Buď nás nemohl trefit tou láhví, nebo se prostě jen nudil. A to potom byla rána. Všechna zlá energie vyprchala ven. Rozmlátil vše, co mu přišlo pod ruku. Dveře se rozletěly na třísky a okna, zasažena láhvemi se rozsypala na tisíce střepů. To mě vždycky Roiben stáhl k zemi, chráníc nás oba, před jistým úrazem. Toužila jsem po jediném. A to odsuď vypadnout. Roibnem měl stejné myšlenky.

Jednou v noci mě probudil. Naházel do batůžku nejpotřebnější věci a v tichosti jsme se plížili ven. Počínali jsme si jako myšky, ale i tak jsme trnuli hrůzou, nad jakýmkoliv zvukem, který by mohl zvěstovat příchod tolik nenáviděného člověka. Nakonec jsme přece jenom došli až k lesu, kde jsme se uondaní, ale i šťastní, že jsme z jámy lvové pryč, stočili do klubíčka a ruku v ruce usnuli.

"Vy zmrdi!" Krásná slova do nového dne. Nevím, jak se to stalo, ale my jsme byli zase doma a nad námi se tyčila postava do červena rozzuřeného strýce. "Utíkej!" křikne ještě Roiben, než mu ten zmetek vrazí. Ale já neutíkám. Najednou se cítím strašně bojovně. Jako bych měla porazit celou armádu rytířů holým rukama. S hrůzou jsem sledovala kroutící se osmileté tělíčko mého bratra. Už jsem se na to nemohla déle dívat. "Nech ho!" křikla jsem zoufale a svou ručičkou jsem mu vrazila herdu do zad. Jakoby si mě nevšiml. Dál kopal to zmučené tělíčko, již celé od krve. Konečně přestal. Ale teď se otočil na mne. Čekala jsem s vyzývavým výrazem, až dopadne rána. A stalo se. Jedna rána dopadla na mou tvář. Jedna silná rána, ale to bylo vše. Byl vyčerpán. Odešel z pokoje, jakoby se nechumelilo. Svezla jsem se k té hromádce neštěstí na zemi. Roiben zrovna zvracel na podlahu. Snažil se překulit na všechny čtyři, ale nešlo mu to. Tak byl zmučený. Opatrně jsem mu odsunula vlasy z obličeje. Stále jsem se cítila silná. Silnější, než kdy dřív. Bez potíží jsem dostala Roibena na postel a sedla si vedle něj. Pomáhajíc si kapesníčkem, který jsem vytáhla z kapsy, jsem mu začala z tváře stírat, krev smíšenou s potem a špínou. Podíval se na mě zmučeným pohledem a upadl do bezvědomí. Konejšivé temnoty. Bděla jsem u něj, věčnost. Dlouho trvalo, než otevřel oči, a když se tak stalo, úlevně jsem si oddychla.

Tyto události se opakovaly s jistou pravidelností. Bez důvodu si vždy vybíral jednoho z nás. Cvičil si na nás umění boje. Na kouzelných harantech, kteří vzali život jemu i jeho drahé Tomislavě. Viděla jsem, že se mu Roiben nabízí sám. Vždy mě ochraňoval. A já nemohla nic dělat. Jen se koukat na něho, jak koná svoje hobby. Koukat a přitom pociťovat vztek, který se ve mně hromadil. Den ode dne ho přibývalo. Těším se, až přeteče. To se bude mít ten ožrala na co těšit. Vím, že jednou přijde den, kdy mu to oplatíme. Jednou jistě, ale dnes ne. Ještě je příliš brzo.

III. A proč ne?


Už nic není jako dřív. Teda jako potom. Prostě od té doby, co teta Tomislava umřela. Všechno se změnilo. Zase.

Začalo to tím, že se strýc po pohřbu zavřel do pracovny hulákal a vyváděl podivné kejkle, které vydávaly docela hluk. Po pár dnech vykoukl ven, alkohol z něj byl cítit na sto honů a rozběhl se k nám. "To vy jste ji zabili!" řval po nás. Ze všech sil jsme pelášili do mého pokoje, kde jsme se zamkli. Přestože jsem to nechápal, byl jsem zklamaný. Proč i on? Jak bychom my mohli moct za její smrt? Za chvíli se ozval zvuk, jako když pořádně seknete o zem se svátečním porcelánem. To asi byla ta váza, co ji měla teta ráda. Mně se nelíbila.

Ráno jsme s obavou vydali na snídani. Netušil jsem, co mám očekávat. Zlost? Smutek? Další křik? To, co jsme spatřil mě, ale zarazilo. Usmíval se. Ano, byl to úsměv smutný a ztracený ale byl tam. Jakoby se nic nestalo. Zítra, pozítří, popozítří a prostě každý další den, byl už normální. V rámci možností tedy. Všiml jsem si, že Kaye strýci odpustila a zase mu věří. To já nedokázal. Neustále jsem čekal, kdy se na nás vyřítí.

Za dva roky jsem se dočkal. Strýc, který až do té doby vlastnil úspěšnou firmu na výrobu svíček přestal chodit do práce a vlastně přestal dělat cokoli smysluplného a užitečného. Místo toho začal trávit víc času v hospodě. Bylo nám osm a celé dny jsme trávili sami v domě, jež mi naháněl hrůzu a čekali až se vrátí domů, jako vždy úplně namol.

Stůl, knihy, hračky. To a spousta dalších věcí zmizela. Bílé nemocniční stěny, ty nám zůstaly. Teď jsem ten dům začal mít opravdu nerad. Zdály se mi noční můry, ve kterých mě strašila mrtvá teta a matka s otcem, jež procházeli bílou zdí.

Po týdnu došly i poslední peníze a tak jsme se opět stěhovali. "Stěhujeme se," oznámil nám strýc v jedné světlejší chvilce. Asi došla piva, nebo mu už nechtěli nalít na dluh. Pobral jsem těch pár věcí, co nám zbyly, chytl Kaye za ruku a přesunuli se o pár domů dál do barabizny, která sotva stála. Čtyři malinkaté místnůstky a něco, čemu se se zavřenýma očima a obrovskou dávkou fantazie dalo říkat dvorek. Rozpadlý plot a suché, odumřelé stromy.

Jak dny plynuly, bylo to čím dál horší. Pivo se změnilo za rum a vodku. Všude se válely prázdné lahve. Na gauči, v kuchyni, jednu jsem našel i v posteli, kterou jsem sdílel s Kaye a kde jsme každý večer se strachem usínali schoulení do klubíčka pod děravou pokrývkou. Upřímně jsem ho začal nenávidět.
Trnuli jsme hrůzou, kdy se vrátí domů a bude po nás řvát. "Vy malí hajzli! Kde jste? Zuj mi boty a přines další chlast!"Pokud jsme nebyli dost rychlí, hodil po nás to, co měl zrovna v ruce, většinou to byly prázdné skleněné lahve. Ne, že by se tedy někdy trefil, ale rozhodně jsme se naučili čekat na příchod jeho excelence u dveří a posluhovali jsme jako o život. Ono o něj někdy vážně šlo.

Když zjistil, že není schopná nás trefit, vybouchl. Obrovský nápor energie, která se v něm se vší tou zlostí nahromadila, rozmetal láhve okolo a rozrazil dveře i okna. V takových chvílích jsem Kaye stáhl co nejrychleji na zem a pokoušel se chránit její i svou hlavu před střepy a prachem. Když se vše po několika minutách uklidnilo, ležel náš oblíbený ožrala na zemi a chrápal. Jak já ho nenáviděl. Chtěl jsem utéct. Vzít sestru za ruku a prostě zmizet.

Bim bam bim…Celou noc jsem se snažil neusnout a teď, když kostelní zvony na návsi odbily jednu hodinu po půlnoci jsem vstal. Tichounce jsem probudil i sestru. Těch pár věcí, co jsme měli jsem nastrkal do jedné tašky a potichu jsme se vyplížili z domu. Neustále jsem se musel otáčet, každou vteřinou jsem očekával, že se za námi ozve ten příšerný hlas, že mě za krk popadne ta špinavá ruka. Nic z toho se ale nestalo. Došli jsme až k lesu, kde jsme se vyčerpaně sesunuli na zem. Cítil jsem, že Kaye tluče srdce stejně splašeně jako mě. Ani mě nenapadlo, obávat se nějakých lesních zvířat nebo počasí. Byli jsme pryč a to bylo hlavní. Stočili jsme se do klubíčka pod jedním stromem a usnuli.

"Vy zmrdi!" Jaké úžasné probuzení. Není nic lepšího než nadávky po ránu. Pár vteřin trvalo, než mi došlo, co se děje. Z nějakého důvodu jsme byli zase doma. Zase na té staré podlaze. Nad námi se tyčil strejda jako krutovládce celého vesmíru a sršel vzteky. "Utíkej!" křikl jsem panicky na Kaye, která se probrala vedle mě. Pokusil jsem se vyskočit na nohy a dostat se od něj dál ale nepovedlo se. "Já vám dám utíkat! Já vám to vytmavím!" burácel na celý dům a rozmáchl se poprvé. Hlava mi odskočila dozadu a před očima se mi zatmělo. Během okamžiku jsem měl celý obličej od krve a pokoušel se uniknout jeho kopancům tak, že jsem se na podlaze stočil do klubíčka. Nepomáhalo to. "Nech ho!"vyjela po něm Kaye ale i ta schytala facku tak velkou, že zavrávorala. Viděl jsem na ní, jak se v ní hromadí vztek. Prosím, ať neudělá nějakou hloupost. Ať uteče, modlil jsem se. A ona tam jenom tak stála a zírala na mě. Nebrečela. Konečně ho to přestalo bavit, asi ho rozbolela ruka. Cítil jsem každou kůstku v těle a zároveň nic. Teplá krev z nosu a rtu mi stékala po krku a mísila se s prachem na podlaze. S každým sípavým nádechem mě bolestivě píchlo na hrudi a v zádech. Zkusil jsem se překulit na čtyři, abych mohl vstát, ale jediným výsledkem bylo, že se mi zvedl žaludek a začal jsem zvracet. Jemné, studené ručky mi shrnuly vlasy z obličeje a opatrně mě podpíraly. Nevím, jak se jí povedlo dostat mě pryč a uložit na postel. Kde se to v ní vzalo? Seděla u mě a konejšila mě. Poslední co si pamatuju, jsou jemné prstíky, stírající ze mě krev a špínu a její obličej. Obličej mého andílka. Ani jsem to v duchu nestihl doříct a už mě pohltila tma. Blažená a jednoduchá temnota, v níž není nic. Ani bolest ani strach.

Od té doby se podobný scénář opakoval několikrát do týdne. Jemu bylo jedno, který z nás mu poslouží za boxovací pytel. Vybíjel si na nás svůj vztek a zoufalství. Tvrdil, že za smrt tety Tomislavy můžeme my. My kouzlení caparti, jsme z ní prý vysáli životní energii jako upíři. Nechtěl jsem, aby se mu pod ruce dostala Kaye. Neměl jsem dost odvahy, abych se díval, jak její malé tělíčko mizí pod ranami a jak se její obličej ztrácí v krvi. Proto jsem se mu nabízel sám. Cítil jsem, jak se jí to příčí, jak v ní narůstá zlost. Ale pořád je lepší mít jednoho zmláceného ubožáka s ošetřovatelkou, než dva v krvi se koupající zmetci. Vyzařovala tak silné vlny vzteku, nesouhlasu a frustrace, že jsem se divil, že on to nepozná. Ale jemu to bylo asi jedno. Mlátil mě a kopal, dokud mu stačily síly a přitom křičel: "Vy zrůdy! To vy jste ji zabili!"

Nevnímal jsem to. Ani bolest jsem už necítil Můj pohled i mysl se ztrácela za oknem. Ten kousek oblohy, který byl vidět, se pro mě stal celým světem. Přál jsem si uletět. A proč ne? Ozval se mi v hlavě tichý hlásek. Ano, proč ne? Souhlasil jsem s ním. Opustil jsem tedy tělo a vyletěl škvírou pode dveřmi ven. Bylo to nádherné. Cítil jsem se volný. Svobodný. Nechal jsem svou mysl klouzat nad stromy a stoupala ke mně vůně mokré hlíny. Letěl jsem nad poli, na nichž zlátlo obilí. Byl jsem i u moře, kde ostrý, slaný vítr vrhal vlny proti útesům. Měl jsem chuť oblíznout ty kapičky, které mi přistály na tváři.

2 - Nepokračuje to o moc líp


Už tomu jsou dva roky, co se nás rodiče zřekli. Dnes už chápu více věcí. Vím, co jsme. Vím, čeho se tolik lekli. Ten dort jsme přemístili pomocí kouzel. Nadáním, kterého se tolik bojí. Nadání, které jsem si tolik oblíbila. Už i vím, proč nás poslala sem. Strejda Aedit je čaroděj. Tohle nadání zdědil po své mamince, naší babičce, Tarnee. Ona se ale svého nadání vzdala, ale strejdovi se moc líbí. Proto je izolovaný od zbytku rodiny. Ale jeho manželka, naše teta, ho chápe. Tito dva lidé jsou jediní, co nám rozumí. A jeden člověk z těch dvou teď nahoře sténá bolestí. Naše teta Tomislava, která nám nahrazovala maminku. Jistě, nikdy to nebyla ta krásná paní se světlými vlasy po lopatky, její chorvatský původ se zapřít nedá. Ale i tak. V mnoha věcech nám mamku nahradila. A teď nade mnou leží v modrém, slunečními paprsky prosvíceném pokoji, bílá jako sama smrt, která si pro ni brzy přijde. Je úmorné pozorovat, jak chřadne. Již kolik týdnů nesnědla nic pořádného. Její váha spadla rapidně dolů. Vždycky byla krásně štíhlá, teď je odporně vychrtlá. Čekám, až ji kosti protrhnou tu nesnesitelně křehkou kůži.

Musím za ní. Nechci propásnout těch pár posledních chvil jejího života. Těch pár schodů do patra, co mě od ní dělí, je přímo úmorných. Dveře jsou otevřené. Roiben drží mrtvolně bledou ruku ve své. Tetina se v jeho šestileté skoro ztrácí. Strejda sedí na kraji postele a pláče. Ne! Jdu pozdě. Bojím se. Snažím se spatřit tetu. Ale marně. Celá se v obrovské posteli s nebesy ztrácí. Popojdu blíž a konečně ji spatřím. Dýchá. Pokleknu stejně jako Roiben a chytnu její ruku do své. Už není naděje. Nemoc jí zdolala. I ona už to ví. Přestala bojovat. Usmívá se na nás. Na svou rodinu. Jedinou. Ani své děti nezplodila. Tolik jí nemoc vzala. Od dětí, až po její život. Tisícero prášků ji při životě neudrželo. A teď odchází. Nadobro. Naše druhá matka. První se nás vzdala. Druhou nám příroda vzala. Nikdy nebudem pořádná rodina. Úplná.

Její pohled postrádá všechen jas. Vždy měla smutné oči, ale teď jsou bez života. Poslední nádech. Zavírá již mrtvé modré oči. O ohnivou jiskru přichází i tělo. Její život vyprchal. Její ruka v mé již není rozechvělá. Je pevná, tuhá. Bez života. Mé oči jsou opět mokré. Od doby před dvěma lety jsem neplakala. Slíbila jsem si, že mi již slza neukápne. A slib nesplním. Teď pláču. A nejsem sama. Strýcovo tělo se vedle mne otřásá přerývavými vzlyky. Můj pohled spočine na Roibenovi. I jeho oči se lesknou. Ale slzy nepadají. Zvedá se na nohy a jako posledně mi dává konejšivou ruku na rameno. Opět mě táhne z místnosti, jako posledně. Teď ale kvůli jiné situaci. Musíme nechat strejdu se svou ženou o samotě. Roiben mě dotáhne do mého pokoje, ale zůstal. Neodešel do svého. Co bych si bez něj počala? Bez mého staršího brášky bych nepřežila ani den. Na posteli se stáčím do klubíčka. Stále pláču. Roiben se choulí vedle mě a jednou paží mě objímá.

Ve skoro neměnné poloze zůstávám více než týden. Poté jsem nucena vstát a nasednout do auta. V černých saténových kalhotách, černým roláku a s černými vlasy sepnutými mnoha malými sponečkami do drdůlku, vypadám jako černá vdova. Krásná ale děsivá.

Venku to hýří barvami. Podzim najal nejlepší malíře, ale já mám před očima temnou clonu. Přes ni se jeví vše šedivě. Roiben je též v černé, ale s jeho světlými vlasy vypadá jako padlý anděl. Je tolik podobný mamince. A strýček. Tolik se za těch pár dnů změnil. Jeho vždy usměvavá tvář je nyní zdrhaná, bez špetky jasu. Jak jen může být svět tak krutý?

A už jsme na místě. Vystupujeme z auta a já chytám Roibena za ruku. Konejšivě mi ji stiskne. Vcházíme do kostela. Je pýchou své doby, ale já to nevidím. Míříme k oltáři. K černé rakvi, kde tušíme osobu, jež nám tolik chybí. Vypadá, jakoby spala. Ale stále tak křehká. Stačilo by fouknutí vánku a její tělo by se rozpadlo na prach. Tak křehká. Usazujeme se do lavice. Krom nás a kněze v kostele není nikdo. Snad jen její duch. Knězova slova útěchy a posledního sbohem nevnímám. Myslím jen na ni. Osobu, kterou jsem ztratila. Kdo bude další?

Nepláču. Tentokrát to splním. Už nikdy.
Poslední větvičku myrhy házím na její rakev. Vzala nám ji zem. Odcházíme. Odjíždíme do domova, který nikdy nebyl náš a už nikdy nebude stejný. Vše mi ji bude připomínat. Vila je strašně prázdná. Temná. Její přítomnost vyprchala. A už se nevrátí.

II. Pohřeb


Utekly dva roky a my pořád ještě žijeme. Pochopili jsme spoustu věcí. Jako třeba to, proč se nás teď vlastní rodiče štítí a proč musíme žít se strýcem Aeditem a jeho chorvatskou manželkou Tomislavou. Jsme kouzelníci. Jo, taky jsem tomu nemohl uvěřit. Ti jsou přece jenom v pohádkách. Ale u nás se to dědí. Čarovat uměla babička, strejda a teď i my. Bohužel, zbytek rodiny tento dar bere jako něco nepřirozeného, hnusného a opovrženíhodného. Přesto jsme u těchto dvou lidí našli něco jako domov. Říkám něco, protože ten náš původní, nám nic nenahradí. Taky myslím, že nejsem schopen mít rád tetu a strejdu jinak, než jako dva náhodné kolemjdoucí. I když, Tomislavu mám rád. Umí vynikající palačinky a nikdy nechce, abychom jí říkali mami. O to víc mi je jí líto.

Umírá. Ví to ona, ví to strýc, víme to i my. Během pár posledních dnů přestala úplně jíst a děsivě zhubla. Kosti jí lezou snad úplně odevšad. Mám strach se jí dotknout, protože by se mohla rozsypat jako špatně postavená věž z kostek. Klečím vedle ní na posteli, v níž se úplně ztrácí. Její bledá tvář splývá s povlečením. Opatrně ji hladím po čele. Otevírají se dveře a dovnitř vchází Kaye. To co cítím uvnitř se odráží v jejím obličeji. Beznadějná touha po tom, mít zase rodinu. Tahle byla sice náhradní, ale nám to stačilo. Teď se rozpadá. Kaye si kleká vedle mě a chytá ji za ruku. Teta se usmívá a je to úsměv, který nepatří nám. Usmívá se na někoho, koho naše oči vidět nemohou. Její však ano. Pomalu spouští víčka. Kaye se rozpláče. I strýc se otřásá vzlyky. Jediné, čeho jsem schopen já jsou vlhké oči. Nemůžu se donutit brečet. Prostě to nejde. Abych se na ni už nemusel dívat, vstávám a pokládám ruku na Kayino rameno. Opatrně ji donutím vstát a odvádím ji do pokoje. Na okamžik mě napadá, že je škoda, že místo Tomislavy neležela naše pravá matka. Zasloužila by si to za to, jak snadno odvrhla vlastní děti. Kaye se hroutí na postel jako uzlíček neštěstí. Proklínám se za předchozí myšlenky. Vidět umírat matku by bylo jako vidět umírat sestru a to nemůžu dopustit. Lehnu si vedle ní a objímám ji. Moji malou sestřičku.
Mám o ni strach. Už týden leží ve svém pokoji, odmítá jíst, mluvit, prostě cokoli. Upadla do jakési apatické deprese. Snažím se strejdovi pomáhat, jak jen to jde, ale i ten chodí jako tělo bez duše.

Nastává velký den. Donutím Kaye vstát, umýt se a obléknout. Celá v černém vypadá hrůzostrašně. Její výraz tomu moc nepřidává. Přesto je krásná. Tolik mi připomíná maminku, až to bolí. Občas se přistihnu, jak na ni fascinovaně zírám. V ten okamžik nevím, jestli ji více miluju nebo nenávidím. Jen co mi dojde význam mé hříšné myšlenky nenávidím sám sebe. Ona přece nemůže za to, že je tak podobná té ženě, jež si říká naše matka. Také celý v černém nastupuji vedle ní do auta. Venku je nádherně. Podzim přichází, stromy se zbarvují do všemožných odstínů rudé a hnědé. Mám rád podzim.

Nevím, jak dlouho jedeme, ale najednou jsme tam. Vystupujeme z auta a ocitáme se před nádherným kostelem. Mám sto chutí ho namalovat. V barevných vitrážích se lámou sluneční paprsky a házejí prasátka. Je to jako zázrak. Čekám, kdy se v kouzelném světle objeví anděl a vezme si tetu do nebe.

Jsme v kostele sami. Kněz blábolí jakási slova, jež nám mají být útěchou, ale nevnímám ho. Mou mysl plně zaujímá ta drobná osůbka, jež leží v tmavé rakvi. Vypadá, jakoby spala, přesto to už není ona. Ten pocit, jaký mě k ní vázal je pryč. Stoupá spolu s rozvířeným prachem a vůní kadidla nahoru, nahoru do zářivého světla. Definitivně mě opouští naděje, že najednou otevře oči, vstane a bude to jako dřív.

Rakev se pomalu spouští do velké tmavé jámy. Bere nám ji zem. Za pár let z ní nezbyde nic, než kosti a prach. Prach jsme a v prach se obrátíme. Pořád nejsem schopen plakat ani Kaye nestékají slzy po tváři.

Vracíme se do domu. Zhluboka se nadechuju a cítím tu prázdnotu a opuštěnost. Tohle křeslo měla ráda. Tady si odložila zahradnické nůžky. Z tohoto hrnku pila čaj. Všude ji vidím. Její přízrak bloudí domem a nahání mi husí kůži. Nechci tady být. Nechci!

1 - Začátek


Zvedám hlavinku podívajíc se do té nejkrásnější tváře na světě. Tmavě hnědé oči mandlového tvaru se na mě něžně usmívají. Dokonalé rty vyslovují mé jméno. S mým drahým Roibem si hrajeme na školu. A ta krásná osoba, naše maminka, nám dělá učitelku. "Kayo, co bys dělala, kdyby tvůj spolužák začal kreslit po lavici?" řekne s úsměvem. A Roib jako na zavolanou začne kreslit tužkou nějakého bujného oře. "Vzala bych mu tužku," řeknu pyšně a hned se po bráškovi oženu napřaženou ručkou. On ale uhne a už se honíme po bytě. Maminka se nám směje krásným zvonivým smíchem. Nedivila bych se, kdyby mi začala fandit.

Vlítnem do kuchyně, kde všechno hraje barvami, zrovna zítra nám budou čtyři roky. Honíme se dál, až nás tatínek okřikne. Ale je pozdě. Drcli jsme do stolu, na kterém se tyčil dvojpatrový dort a právě ten se nyní pomalu ale jistě začíná sesouvat k zemi. S hrůzou se zastavíme. Oba dva. Čekáme výprask. Ale ne, nečekám. Zvedám ruce vedena nějakým instinktem a koutkem oka zpozoruji, že Roib je na tom stejně. A ve chvíli, kdy už dort opustí své místo na stole a řítí se k zemi, je zastaven prazvláštní silou. Pozvednu automaticky ruce a dort se vznese výš, načež dosedne zpět na stůl. Poté svěsím ruce a Roib vedle mne též. Je to zvláštní okamžik. Začnu se smát. "Tatínku, maminko, podívejte, co jsme dokázali," řeknu vesele. Ale sotva se podívám do milovaných obličejů, smích mi z tváře zmizí. Jsou vyděšeni a jejich pohledy se změnily. Nekoukají se na nás láskyplnými pohledy jako doposud. Jsou mrazivé, chladné a bez stopy citu. Nechápavě se kouknu na Roibena. Jako bych se viděla v zrcadle. Stejný pohled se tkví i v mé tváři.
A najednou…všude kolem začnou lítat věci. Tatínek je rudý vzteky. "Jak je to možné!? Po kom to ti haranti mají? Já to z nich vytluču!" Zároveň se slovy se řítí k nám. Ale Roib mě popadne za ruku a rychle dotáhne do pokoje, který zabouchne a s námahou zamkne. Zámek je přece jen dost vysoko.

Celá vystrašená a vůbec nic nechápajíc se stočím na posteli do klubíčka. Nevnímám nic jiného než křik běsnícího táty. "Děcák! Nic jiného nepřichází v úvahu. Se zrůdami pod jednou střechou žít nebudu!" křičí na celé kolo. Jeho proslov skončil dvěma dutými ranami. To vytáhl kufry.

Slyším maminku, jak s někým rychle mluví. Asi s vychovatelkou. Už dnes? Né! Já nechci pryč. V duchu křičím. Telefon zapadl do vidlice. Maminka domluvila. Slyším klepání na dveře. Ale já se nehýbu. Zjišťuji, že peřina je mokrá.

Tentokrát se ozve zabušení. "Otevři ty dveře, parchante, nebo je vyrazím." Asi by to i udělal, nebýt Roiba. Do pokoje ale vešla maminka a opět za sebou zamkla. Přisedla si ke mně a objala. "Nedovolím, aby vás dal do domova. Pojedete k příbuzným," řekne tichým smutným hlasem. Mě se z očí stále derou další a další přívaly slz. "Ale proč musíme odjet?" ptám se plačtivě, ale maminka hodí jen zkormoucený výraz a mlčí dál. Místo ní však promluví Roib. "Tak co se tady děje, odpověz!" založí si ruce na prsou, což u sotva čtyřletého chlapečka vypadá dost zvláštně. Jindy by mě to rozesmálo. Jindy ano, ale dnes ne. Když z Roiba vyzařuje tolik hořkosti a maminka mlčí dál a jen chodí po pokoji a balí nám věci.

Je hotovo. Sedíme na zadním sedadle v sedačkách a kufr se pyšní dvěma naditými loďáky. Nikdo nic neříká. Všichni mlčí. Jedeme hodně dlouho. Město již dávno zmizelo z obzoru, ale my jako bychom nikdy neměli zastavit. Auto fičí tmou. Již je noc, ale já ne a ne usnout. Už nepláču. Nemám více slz.

Konečně zastavujeme. Rožíná se světlo a dává nám vidět honosnou vilu s obrovskou zahradou a bazénem. Před ní stojí šťastný pár. Ten muž, ty oči. Ano, ty jsem přece někde viděla. Kouknu na maminku, a pak zpět na toho pána. Už chápu, tohle je její zavrhnutý bratr, o kterém nám jednou vyprávěla. Takže tady budeme bydlet. Osm hodin od skutečného domova.

Tatínek vyhodil naše kufry z auta. A už jsme venku i my. Auto odjíždí i s mým andělem. S mou maminkou. Zůstaly mi po ni jen ty její oči. Moje. Roibenovi. Pánovi, Představuji si jak se za námi kouká z rychle mizícího auta. Ten smutný pohled. Nebo je to skutečnost? Nevím. Ale jedno vím jistě, už ji neuvidím. Už nikdy. Už nikdy nebudu mít na sobě šaty. Příliš by mi ji připomínaly. Pomalými pohyby začnu rozepínat knoflíček po knoflíčku. Až zůstanu jen v košilce. Kolem mě je záplava červené látky. Mé kdysi oblíbené barvy. Teď ji nesnáším. Sesouvám se k zemi. Už mohu plakat. Pláču. Moře slz. Kde jen je beru? Nic necítím, jen dotek malé teplé ručky na mém rameni. "Roibe, můj drahý Roibe", řeknu jen.

I. Začátek


Už zase sedíme v lavici a tváříme se strašně zaujatě. Maminka nám něco vypráví. Hrajeme si na školu. Zrovna tenhle měsíc je to naše oblíbená hra. Rád pozoruju maminku, když chodí tam a zpátky, rozmachuje se rukama a s nepřítomným úsměvem nám vypráví příběhy. "Kayo, co bys dělala, kdyby tvůj spolužák kreslil po lavici?" ptá se maminka a kontroluje tak, jestli ji posloucháme. Na důkaz toho, že vážně dávám pozor, začnu na stůl kreslit koníka. "Vzala bych mu tužku," odvětí sestra a hned se po mě natáhne. Jen se uchechtnu a uhnu. Jsem rychlejší, vždycky jsem byl. Na důkaz toho, vyskočím od stolu a naše zběsilá honička začíná.

Proletíme obývákem jako tornádo a doběhnem až do kuchyně. Všechno tam krásně voní a třpytí se. Zítra nám budou čtyři roky a náš narozeninový, dort už stojí připravený na stole. Táta se nás snaží ukáznit slovy, což ovšem nepoomáhá. A kdo by se taky divil? Vždyť nám jsou teprve tři. Otáčí se na Kaye a už už na ni chci vypláznout jazyk, když tu do něčeho narazím hlavou. Je to tvrdé a hranaté. A bolí to! Než stihnu udělat ukřivděný obličejík (kdo ten stůl postavil přímo za mě?), dojde mi, co se děje. Náš úžasný dort, který jsem s maminkou vytvářel celé dopoledne se pomalu sesouvá k zemi. Všechno je jakoby zpomalené. Nechci aby ten dort spadl a zničil se. Prostě ne! Dřív než mi dojde co dělám, natáhnu k němu ruce a vidím, že Kaye dělá to stejné. A dort se zastaví. Prostě jen tak, ve vzduchu. Nechápu to. Přestože je to úžasný pocit, zdá se mi, že něco je špatně. Otočím se k sestře. Celá jenom září. Ovšem rodiče ne. Jakoby ztuhli. V jejich tvářích je vepsán děs a odpor. Nechápu to. Koukám na Kaye, jak to dělám vždycky. Tváří se stejně. Najednou se ta chvilka, ve které se jakoby všichni zasekli, mění v hrůzu.

Těsně kolem hlavy mi proletí lžička. Táta zrudnul a na čele mu naskočila žíla. Tohle je špatné, moc špatné. Ještě jsem to ani nedomyslel a už se domem linul křik. "Jak je to možné!? Po kom to ti haranti mají? Já to z nich vytluču!"Rozbíhá se k nám. Mám strach. Takový jako snad ještě nikdy ne. Ani nemám čas brečet. V záchvatu, jemuž poroučí pud sebezáchovy, drapnu Kaye za ruku a táhnu ji pryč, pryč od toho monstra. Dotlačím ji do pokoje a zamknu. Nemám tušení, kde se to ve mně bere.

"Děcák! Nic jiného nepřichází v úvahu. Se zrůdami pod jednou střechou žít nebudu!"Taková a ještě horší slova se linou zpoza dveří. Nemůžu tomu uvěřit. Nechci. Co jsme udělali? Co máme dělat? Kdo nazve tříleté dítě zrůdou?
Kontroluju sestru. Krčí se na posteli jako malé zvířátko a tiše kňučí. Nejradši bych se připojil k ní. "Otevři ty dveře, parchante, nebo je vyrazím." Bojím se, že bude ještě hůř, a proto dveře otvírám. Dovnitř tiše vklouzne maminka. Zaplať pánbůh. Sedá si ke Kaye a něco tiše šeptá. Zaslechnu jen slova jako nedovolím a příbuzným. Sestra se ptá, co se děje ale odpovědí jí je jen ticho. "Tak co se tady děje, odpověz!"Chci to vědět! Zakládám si ruce na prsou a cítím, jak mě prostupuje podivný chlad. Cítím, jak ve mně právě teď něco umírá. Snad ta sladká dětská naivita. Ani já se nedočkám vysvětlení.

Sedím v dětské sedačce a zírám z okénka, za nímž se bleskurychle střídají stromy, domy a lidi. To ticho v autě mě dusí. Mám pocit, že se brzo pozvracím, ale nechci to dělat ještě horší. Ty dva obrovské kufry bohatě stačí. Ani Kaye už nepláče. Já k tomu zatím nesebral dost sil.

Konečně motor utichá. Po zániku toho jediného zvuku, který celých osm hodin byl mým jediným společníkem, se cítím ještě víc zraněný. Bez zvědavosti zírám ven. Velká vila, bazén a dva usmívající se lidé na mě nedělají žádný dojem. Proč taky? Přesto mi ten chlap někoho připomíná. Po chvilce, během níž namáhám svůj dětský mozeček, mi to pocvakává. Mámin bratr, o kterém se nemluví. Takže teď patříme k němu?

Táta vyhazuje kufry ven a s námi nezachází o nic lépe. Mám sto chutí ho praštit svou malou pěstičkou přímo do toho hnusného, ledového obličeje. Toho obličeje, který jsem měl tak rád. Stojím tam a sleduju jak se auto s lidmi, kteří byli ještě včera ráno mými rodiči, vzdaluje. Nic mě nemůže vytrhnout z mé apatie. Teda, něco přece ano. Postřehnu vedle pohyb. To se Kaye rozhodla, že si vysleče své oblíbené červené šatičky. Jen co jsou na zemi, následuje je na bahnitou zem. Začíná brečet. Nemám ponětí, kde pořád bere ty slzy. Já se cítím jenom jinak, tak prázdně. Sedám si vedle ní a hladím ji po rameni. Tiše jí začínám broukat naši písničku a pohledem se ztrácím v dáli. Musí to být úděsný pohled na dvě takhle zničená děťátka. Čerstvě čtyřletá.